Please

3. Zranění

Mery:
Uběhli dva dny. Dnes nastal den, kdy se mám setkat s Ondrou. Aleš je na tréningu, takže o ničem neví. V předsíni jsem se koukla do zrcadla a musela si dát šátek, protože na krku mi ještě hráli modřiny všech barev. Nechci aby něco poznal. I když... Kdyby jo... Nebylo by to lepší? Možná by nám pomohl. Nebo taky ne. Nechci raději nic riskovat.
S malým jsem šla na hřiště, kde bylo taky místo setkání. Byli jsme tam schválně dřív. Když nastal čas, tak jsem si sedla na lavičku a Samík hrál v pískovišti. Čekala jsem a ani ne o minutu šel ke mně. Bohužel ne Ondra ale David.
D- ,,Čau."
M- ,,...Kde je Ondra?"
D- ,,Nepřijde."
M- ,,Proč?" sklopila jsem zrak. Nebudu lhát, že mě to nemrzelo. Nic neřekl a sedl si vedle mě.
D- ,,Nechce. A nemá ani zájem o tvé zprávy."
M- ,,Tak proč-"
D- ,,Navrhl jsem ať napíše, že se setkáte a půjdu já abys dala pokoj." Ne, nebudu brečet. Nebo minimálně ne před ním.
M- ,,Mohl to napsat rovnou... A tohle si ušetřit." koukala jsem se jinam
D- ,,Hele..."
M- ,,Řekl jsi vše co jsi chtěl. Můžeš jít."
D- ,,Co to máš na tom krku?" otočila jsem se a viděla jak se šátek rozvazuje. Rychle jsem si ho napravila a snažila nějak zakecat.
M- ,,Nic."
D- ,,Jasně." řekl ironicky
M- ,,Ještě něco?"
D- ,,A ta ruka?"
M- ,,Co sakra chceš."
D- ,,Dávám si nějak do souvisu to jak si nadšeně zatleskala, když jsme vyhráli, tu emotivní zprávu a teď zranění."
M- ,,Jen náhoda. Nic to NENÍ."
D- ,,Si říkej víš komu."
M- ,,....Máme to v tý... Posteli trochu jinak."
D- ,,Jasně. Nevěřím tomu."
M- ,,Nechceš přijmout skutečnost?"
D- ,,Spíš fakt, vzhledem k tomu co jsem od něj slyšel."
M- ,,Co."
D- ,,Chválil se, i když nevím zda je dobře říct, že chválí, že s tebou nespí a hledá si jiné cituji kočičky.".
M- ,,Tto... To nic."
D- ,,Tak?"
M- ,,Nestarej se jako doteď."
D- ,,Vzhledem k tomuhle-"
M- ,,Davide. Jsme si cizí a-"
D- ,,Ani ne. Pamatuješ jací jsme byli před ním?" samozřejmě, že ano. Byl důvodem jedných z prvních motýlů v břiše.
M- ,,Už to je pryč. Dávno."
D- ,,Já vím, u mě taky. Ale to znamená, že si nejsme cizí."
M- ,,Davide jdi a nestarej se. Co jsi měl říct jsi řekl. Čau." zvedla jsem se a šla za malým. Ten se celý čas na nás koukal.
S- ,,On je taky zlej?"
M- ,,Jak taky?"
S- ,,Jako táta."
M- ,,...Není. Je celkem hodnej jen..."
S- ,,Proč jsi nebyla milá když je hodnej?"
M- ,,Aby mu táta neublížil."
S- ,,Jako tobě?" Jak přichází furt na takové otázky? A jo, žije v tom od narození.
M- ,,Ano zlatíčko... Raději mi řekni co staviš, hm?" pohladila jsem ho po zádech a vzala kbelík co měl. Jenže mě vyřídil, když přišel k nám.
D- ,,Zítra tady budeš?"
M- ,,Nevím. I kdyby, tak tady nechoď."
D- ,,To ti nemůžu slíbit."
M- ,,Tak nepřijdu."
D- ,,Najdu si kde bydlíš."
M- ,,Nedělej to."
D- ,,Proč?"
S- ,,Protože táta-"
M- ,,Nebude rád. Jdi Davide."

David:
Nakonec jsem šel. Viděl jsem tu paniku, když malej začal ,,Protože táta" a ona do toho skočila. Nevěděl jsem zda mám ale nějak jsem jí nemohl nechat tak. Sakra, bylo mi jasný, že jí bije! Proč jsem... Proč se starám? Není první, které se to děje a...a já to nesnáším.
O- ,,Vybavil jsi?"
D- ,,Jo. Ehm potřebuju ale jednu tu... Věc."
O- ,,Jakou?"
D- ,,Číslo Mery."
Dá mu ho? Bude se ptát na co? A co odpoví pokud se zeptá?