Please

9. Vztek

David:
Skoro celý čas jsem jim byl nablízku. Chtěl jsem dát prostor ale zároveň jsem měl neskutečné nutkání hlídat aby byli v bezpečí. Nemyslím kontrolovat co dělají a tak. Ale spíš zda něco potřebují nebo je nikdo nesleduje. Poslední co potřebujeme jsou novináři. No i když...
Samozřejmě by nadělali peklo. Ale možná by ho dostali do basy. Ne přímo oni ale chápeme se.
Poobědě nastal čas tréninku. Mery jsem dal náhradní klíče kdyby potřebovali nebo tak a šel jsem. Byl jsem tam tak akorát. Když jsem se oblékl, tak přišel i Ondra. Pozdravili jsme se a povídali jsi.
O- ,, Předevčírem mi zas volala." řekl otráveně.
D- ,,Kdo?" blbá otázka, když mi to bylo jasný.
O- ,,Kdo asi. Marie."
D- ,,Co chtěla?"
O- ,,Ani nevím. Ruply mi nervy a řval jsem. Ať mě nechá na pokoji a tak."
D- ,,Aha." kývl jsem a přemýšlel. Předevčírem. Až teď mi to došlo. Bylo to po tom co jí ten hajzl zmlátil a zná***nil. Popadl mě na Ondru vztek😠Kdyby nebyl takovej paličák a vyslechl jí, tak by mohl tomu všemu zabránit!
D- ,,Co když potřebovala něco důležitého?" zeptal jsem se, když jsme se rozehřívali.
O- ,,Zas její výlevy?" zasmál se. Jak rostl ve mně vztek, tak jsem silně puk přihrál. Až skoro Ondra upadl.
O- ,,Co se děje?"
D- ,,Nic." řekl jsem naštvaně. Neřešil to zjevně a hráli jsme. Celou dobu jsem měl v hlavě, že kdyby jí nechal mluvit, tak nemusela být na tom tak špatně. Každý si všiml, že něco se mnou je. Nebo něco co se týče Ondry.
Trenér- ,,Davide pojď sem." kývl jsem a šel. Sedl jsem si a poslouchal
Trenér- ,,Nevím co se děje ale uklidni se. Jsi úplně jinej... Jako jo, střely skvělé ale ostatní nemají šanci to chytit."
D- ,,...Rodinné problémy." co jiného říct. Něco tam říkal a já si vymýšlel. Nemohl jsem mu říct důvod
Nakonec mě raději poslal domů. Vlastně jsem byl rád, protože kromě naštvání jsem byl myšlenkami u Mery a Samíka.
Před domem jsem zaparkoval, odemknul dveře a vešel.
D- ,,Mery?" nic. Že by šli přeci jenom ven? Neměl jsem dobrý pocit. Vzal jsem mobil a zavolal jí. Skoro hned to zvedla
D- ,,Mery?"
M- ,,Daví?" Daví. Řekla šeptem. Hned jsem se lekl.
D- ,,Kde jsi?"
M- ,,Jsi tu ty?"
D- ,,Jsem dole u vchodu. Kde jste?" nic a položila. Ani se nedá opsat ten neklid. Ovšem skoro hned jsem slyšel kroky a hned viděl jak přiběhla i s malým ke mně. Šel jsem taky a obejmula mě. Já jí samozřejmě taky.
D- ,,Co se děje?" ptal jsem se se strachem
M- ,,Asi půl hodinu do zadu se tu někdo dobíjel."
S- ,,Měli jsme strach."
D- ,,Myslíš, že to byl on?"
M- ,,Nevím... Mám děsnej strach." šepla zničeně. Víc jsem jí obejmul. Prakticky i Samíka, protože ho držela v náručí.
D- ,,Už jsem tu... Dám už pozor."
S- ,,Schovali jsme se do koupelny. Našel by nás?"
D- ,,Ne." tam asi ano ale nebudu ho lekat. Obzvlášť nedopustím aby je našel! Společně jsme šli do obýváku, kde jsme si sedli. Malej tam měl rozdělané omalovánky, ve kterých pokračoval.
D- ,,Chceš čaj? Nebo cokoliv? Máš ledové ruce." držel jsem jí za ruku
M- ,,To z toho šoku."
D- ,,Zavolám policii."
M- ,,Pproč?"
D- ,,Proč asi. Mery... Pro vaše bezpečí. Možná ho nezavřou ale aspoň... Možná se nebude přibližovat ze strachu, že by ho zavřeli nebo tak."
M- ,,Já nevím."
D- ,,Nechceš klid?"
M- ,,Chci. Ale mám strach."
D- ,,Neboj." pohladil jsem jí po ruce a ona se pousmála. Doufal jsem, že kyvne a bude se to co nejdříve rešit.
Tak:
a) Nezavolá
b) Zavolá ale až později (týden a víc)
c) Zavolá hned nebo nejpozději zítra