Please

11. Otřes mozku

Na další den jsem udělala snídani já. Nevěděla jsem kde co je ale našla jsem. Co mě pak překvapilo bylo to, že kluci přišli najednou dolů.
S- ,,Můžu pohádku?" zeptal se, když byl v obýváku.
M- ,,Jasně. Tedy..." koukla jsem se na Davida.
D- ,,Jasnačka. Co bys chtěl?" usmál se a šel zapnout. Pak se vrátil ke mně.
D- ,,Krásně to tedy voní."
M- ,,Snad bude chutnat."
D- ,,Určitě."
M- ,,Co tak, že jste přišli najednou?"
D- ,,Nemohl tě najít a našel mě. Tak jsme si chvíli povídali a pak šli dolů."
M- ,,S tebou je jinej mi přijde... Uvolněnější... Jsem za to ráda." usmála jsem se a on taky
D- ,,Ještě začneš ty a bude to dokonalý." pohladil mě po ruce a šel udělat kafe.

Po snídani jsme asi hodinu nic nedělali. Jen si všichni povídali. Hlavně Samík s Davidem. Viděla jsem si jak si to malej užíval. Chlapa, který neřve a naopak se i stará a je prostě... Úžasnej.
Pak jsme se převlékli a šli ven. Konkrétně k autu, se kterým jsme měli v plánu jet na policii. Chci udělat ten správný krok.
S- ,,Zapoměl jsem Marshalla." mluvil o svém plyšáku, kterého zbožňoval a rozběhl se zpátky do domu.
D- ,,Hned jsme tady." usmál se a já kývla. Kdo by mohl vědět, že ty vteřiny budou tak důležité. Jak?....
A- ,,Ty ku**o." slyšela jsem za sebou a následně ucítila ránu. Zvalila jsem se k zemi a vnímala tu bolest. A taky jsem cítila i další rány nebo kopance. Nedokázala jsem nic dělat.
S- ,,Mami!" slyšela jsem jak zakřičel. Pak už nic...

Probudila jsem se až v nemocnici. To kde se nacházím mi došlo až po chvilce.
D- ,,Mery..." slyšela jsem ulevně a cítila pohlazení po vlasech.
M- ,,Co se... Adam... Kde je Samík?" ptala jsem se a chtěla se koukat kolem. Ale bolela mě hlava.
D- ,,Klid." hrozně jsem se bála ,,Samíku." pak jsem ucítila, jak vylezl na postel a obejmul mě
S- ,,Bál jsem se o tebe."
M- ,,Jsem v pořádku, miláčku." dala jsem mu pusu na hlavu ,,Co se vůbec pak stalo?"
D- ,,Adam. Napadl tě... Trochu jsme se porvali... Je v base za ublížení na zdraví. Ještě půjdem svědčit."
M- ,,Kolik je?"
D- ,,Půl sedmé."
M- ,,To už? Co trénink?"
D- ,,Řekl jsem, že nemůžu z osobních důvodů. Nahradím si to."
M- ,,Měl jsi jít. Budeš mít zbytečné problémy."
D- ,,Nebudu. Trenér dokáže chápat."
S- ,,A strejda hraje úžasně!"
D- ,,Jo?"
S- ,,Jo... Koukali jsme se ve školce a jsi nejlepší. Lepší než tá-ta." viděla jsem jak se David usmál. Se Samíkem jsem musela souhlasit. Pro všechny byl zážitek, když hrál David a Adam proti sobě. A někdy jsem ani nevěděla komu jsem fandila...
M- ,,Co mi je vlastně?"
D- ,,Otřes mozku a nějaké modřiny. Říkají, že nic vážného... Ale i tak. Naštěstí ho chytili ale obávám se, že ho pustí. Musíš to vše co nejdříve nahlásit."
M- ,,Šla bych hned."
D- ,,Zítra tě pustí, takže půjdeme hned."
M- ,,Budete tady se mnou?"
D- ,,Zkusím se zeptat. Když tak... Peníze." pousmál se a šel.
S- ,,Strejda David je hrdina."
M- ,,To je." usmála jsem se
Jak to dopadne s Adamem?