Last Note {Tom Kaulitz}

24

Už je to týden co jsem střelil Ruby. Z toho školního výletu mě táta omluvil a jel jsem domu.

Vlastně nic moc speciálního se nedělo. Celý dny jsem strávil v mém pokoji.

Po tmě

Neměl jsem hlad

Jen jsem přemýšlel, přemýšlel, a přemýšlel...

Připadal jsem si jako zavřený v blázinci. Všechny mé myšlenky mě doháněli k šílenství.

Jedině jak jsem se dokázal uklidnit bylo marihuanou, ale ta mi tak po třech dnech došla.

Bill mi musel vždycky donést jídlo, jinak jsem byl schopný nejíst celý den. Nevím co se to se mnou dělo, ale nejspíš jsem si to zasloužil.

Zrovna jsem zase ležel na posteli, koukal do stropu, a v hlavě měl úplně prázdno.

Temnotu.

Jediné světlo co v ní zářilo byla Ruby, která zrovna leží v základně táty mafie na přístrojích v komatu.

Je šance že bude žít, ale co když ne? Co když jsem zabil někoho koho jsem miloval?

Z myšlenek mě probudilo klepání na dveře. Podle toho jsem poznal že už je 19:00, protože vždycky v tuhle hodinu mi Bill přinese první jídlo dne.

„Dále" povzdychnul jsem si. Můj bratr opatrně vešel do pokoje aby nerozlil pití ze skleničky kterou držel.

„Ahoj Tome" s lítostí se na mě podíval a jídlo položil na můj stůl. „Jak ses měl?" Zeptal se ale věděl že odpověď bude furt stejná jako včera, předevčírem, a i před předevčírem.

„Nic moc"

Semknul rty do tenké čáry a posbíral nádobí ze stolu. „Možná ti to zlepší náladu... Ruby se už pomalou probouzí. Do 48 hodin by měla být vzhůru"

„Cože?" Podíval jsem se na něho s překvapeným výrazem. Nemohl jsem tomu uvěřit. Možná se mi to zdá nebo mám jen halucinace.

„Dneska ráno volal tátovi ten doktor co ji hlídá" objasnil. Nestihl jsem na to nic říct a už zmizel ve dveřích.

„Ona žije..." řekl jsem si pro sebe. Měl jsem neskutečnou radost, ale taky obavy.

Bude mě nenávidět, určitě. Zabil jsem jí i tátu... sakra zase ty myšlenky. Jednou se z nich doopravdy zblázním.

Dlouho jsem jen chodil po pokoji nebo seděl na kraji postele a rozhodoval se co teď dělat.

Moje první možnost byla jet teď hned za ní, ale co když bude už vzhůru a nedopadne to vůbec dobře?

Druhá možnost byla prostá. Zůstat doma.

Hodiny ukazovaly už 20:30. Kdybych tam jel teď tak už bude dost pozdě... ale to nic nemění.

Seru na to.

Z nočního stolku jsem popadnul telefon a peněženku se všemi penězi a doklady.

Neměl jsem čas se nějak upravit, jen jsem se převléknul do černých džínů a černé mikiny a navoněl se voňavkou co jsem si nedávno koupil.

Rychle jsem vyběhnul z pokoje, nemohl jsem se dočkat až jí uvidím. Divím se že mě moje obavy nezastavily, ale teď už není co pokazit.

Pokazil jsem toho dost.

„Tome!" Zařval na mě hlas táty když jsem procházel kolem obýváku. Ignoroval jsem ho, neměl jsem čas na vybavování.

„Kam si myslíš že jdeš?" Šel za mnou. Furt jsem nic neodpovídal a nazouval si boty.

„Mluv se mnou kurva! Nevyjdeš několik dní z pokoje a najednou se chystáš někam jít?!"

„Do toho ti nic není" falešně jsem se mu usmál přímo do očí. Vzal jsem si klíče od mé Audiny co visely na háčku a rychle vypadnul z baráku.

Táta mě pozoroval naštvaným pohledem ale už nic neříkal. Vzdal to, a udělal tím dobře.

Odemknul jsem auto a nastoupil si. Nastartoval jsem ho, připoutal jsem se, a když jsem byl připravený tak vyjel od baráku.

Teď mi byly nějaké zákony u prdele. Jel jsem co nejrychleji co jsem zvládnul abych se z našeho města dostal do druhého, kde se základna táty mafie nachází.

*Ruby Eichel*

Pomalu jsem otevřela oči ale hned je zavřela. Málem mě oslepilo světlo vycházející z lampy přímo nad mojí hlavou.

Jaký blázen tu lampu nechal rozsvícenou?!

Snažila jsem se vzpomenout si co se všechno dělo. Můj mozek byl úplně vygumovaný.

Znovu jsem se snažila otevřít oči, tentokrát úspěšně. Nacházela jsem se na nějaké posteli uprostřed místnosti která dost silně připomínala nemocniční pokoj.

Na pravé ruce jsem měla zavedenou kapačku a na druhé jsem měla něco skřípnutého na mém ukazováčku.

Hlava mě dost bolela ale i přes to jsem se snažila vzpomenout si na všechno. Trvalo mi několik minut než jsem si vzpomněla na první věc.

Berlín.

Byla jsem v Berlíně na školním výletě... co se dělo dál? Diana. Ta mě zavedla někam a-

Tam mě Tom zastřelil.

Z velkého šoku mě probudilo klepání na dveře. Podle tmy venku jsem poznala že už je dost pozdě, tak kdo by mi klepal na dveře?

„Dále" tichým hlasem jsem toho anonyma vyzvala. „Ahoj" uslyšela jsem hlas který patřil Gustavovi.

Rychle jsem otočila hlavu směrem k němu. Gustav pomalu šel k mojí posteli a přitáhnul si židli aby si mohl na něco sednout.

„Jak se cítíš?" Zeptal se. „Dost šokovaně... a naštvaně, smutně..." povzdychla jsem si.

On se usmál a sklopil hlavu k zemi. Poznala jsem že byl nervózní ale nechala jsem to být.

„Jak dlouho jsi vzhůru? Já jen že jsem tě chtěl zkontrolovat a nečekal jsem že budeš probuzená"

„Tipla bych si že asi tak 5 minut" zasmála jsem se a on se mnou. S Gustavem jsem nikdy neměla problém, je to dost milý kluk.

„Tak to si tu dost času sama nestrávila" promluvil. „Mně to ani nevadí" pokrčila jsem rameny.

Mezi námi nastalo dlouhé ticho které jsem následně přerušila. „Jak jsem vlastně přežila? Myslela jsem si že umřu..."

„Pan Kaulitz nařídil aby jsme tě sem odvezli. Tady si tě převzali doktoři a nějak tě zachránili... ale byla si na tom dost špatně že jsme si mysleli že nepřežiješ" řekl smutně.

Musela jsem rychle střebávat všechny ty informace. Cítila jsem se jako bych byla v komatu několik let a já se probudila do úplně jiného světa plný technologie kterou nepobírám.

„Bože můj..." šeptla jsem. Gustav s pochopením přikývnul hlavou. „Jsem rád že si to přeži-" přerušil ho hlasitý křik.

„Kurva Zacku pust mě tam!"

Hned jsem ten hlas plný nenávisti poznala. Byl to Tom. Dost naštvaný Tom.

Nechci ho znovu vidět, prosím jen to ne. „Pane Kaulitzi dost mě to mrzí ale už tam je G-" „To mě nezajímá! Jsem tvůj budoucí šéf tak se tak ke mně chovej!" Zařval znovu.

Jeho hlas mi zvonil v uších. Musela jsem zavřít oči abych se nějak uklidnila.

Tom Kaulitz je moje nová noční můra.