Last Note {Tom Kaulitz}

37

Holky mi budou dost chybět. To co jsme spolu prožily za ten školní rok se nedá popsat.

I když to pro mě byl těžký školní rok, pořád to byl pro mě jeden z nejlepších. Je pro mě neuvěřitelné že tu právě sedím s nimi už naposled v parku a potahuju si z ubalené cigarety.

Vítr mi foukal do pravé strany obličeje a tak mi nahrnoval vlasy přes oči. Bylo mi to jedno. Jen jsem pozorovala kouř vycházející z mých úst a v pozadí slyšela tlumenou konverzaci holek.

„Ruby?" Ozval se hlas Angie. „Už budu muset" řekla jsem. Nechtěla jsem aby dořekla svojí myšlenku, nevím proč ale prostě jsem to nechtěla.

„Dobře" přikývla hlavou a já vstala z lavičky. Na téhle lavičce jsem seděla když za mnou poprvé přišel Georg. Je neuvěřitelné kolik vzpomínek mám na jednotlivé místa v tomhle malém městě.

Cítila jsem pohled všech holek na mně. Opravdu mě mrzelo že s nimi nemohu strávit více času, ale zítra odlítám a já musím sbalit doslova celý barák.

Můj otec je mrtvý a tak dům prodávám. Nemá přece smysl ho udržovat na dálku když ani nemám v blízké době v plánu se sem vracet.

Bylo dost rychlé najít nové majitelé, přece kdo by nechtěl dům na samotě u lesa?

Koupila si ho nějaká rodina prý z vedlejšího města. Vypadali dost nevinně, prostě čtyřčlenná rodina s dětmi pod 10 let.

Domluvili jsme se že v den mého odjezdu jim předám klíče a tak všechny moje starosti zmizí. Zmizí můj život v tomhle městě.

Ze všech těchto vzpomínek mi bylo do breku. Slzy mě drtily v očích a já se je snažila zadržet, chci brečet až budu sama. Klidně ať brečím při balení, hlavně ne teď před holkami.

Všechny vstaly se mnou. Jedna po druhé mě silně objala a přála mi dobrý život v Americe a šťastnou cestu.

V podvědomí vím že to není naposledy co se vidíme, nesmí. Máme groupchat do kterého se podle mě bude psát každou chvíli ale i tak...

„Mějte se" ranitelně jsem se usmála. Všimla jsem si jak se Morgan zalesklo v očích a Jane radši ani nenavazovala oční kontakt.

Nejsem jediná koho to štve, že je konec.

Už jsem radši nic neříkala. Otočila jsem se a šla od nich pryč. Chtělo se mi brečet, strašně moc, ale teď ne.

***

Hned jak jsem přišla domu jsem ucítila kapku slzy stékající po mé tváři. Nechala jsem to tak být, už jsem to zadržovala dlouho.

Přešla jsem k lednici a i přes to že v ní už skoro nic není jsem vytáhla pár ingrediencí na uvaření základní večeře.

Na nákupu jsem nebyla přes čtrnáct dní. Nemělo to smysl když se vracím zpátky a jídlo bych musela vyhodit.

Do hrnce jsem nalila dostatek vody a tu osolila. Čekala jsem až voda překročí teplotu varu a bude bublat.

Hned jak se stalo jsem do ní hodila zbytek špaget co jsem měla a nechala to už být.

Mezi tím jsem se vrhla na jednoduchou omáčku pouze z protlaku, cibule a koření. Opravdu toho tady moc nemám.

Vše jsem pak smíchala dohromady a měla perfektní večeři. Teda alespoň na ty podmínky...

Jen jsem seděla na gauči a jedla. Pozorovala jsem místnost kolem sebe a vzpomněla si na ten moment když jsem sem vešla poprvé.

Pamatuju si jak jsem byla překvapená z toho že se jedná z velké části o dřevěný dům a ne o plážový domek.

Nejvíc se mi líbil výhled z okna na tmavý les, musím uznat že je to pořád moje oblíbená věc, hlavně po ránu.

Skoro každý ráno povstávám alespoň pět minut s hrnkem horké kávy nebo čaje, a pozoruju jak se ta krajina kolem mého domu probouzí.

Samozřejmě jen když nezaspím, to už mám pak jiné starosti.

Bude se mi po tomhle domě stýskat, ale věřím, že nové rodině se tu bude líbit víc než mě.

Špinavý talíř jsem umyla ve dřezu a odložila na odkapávání. Už bych měla jít balit.

Vyšla jsem schody nahoru a zavřela se v koupelně. Rozhodla jsem se si dát ještě rychlou sprchu než strávím přes dvanáct hodin v letadle.

Sundala jsem se sebe veškeré oblečení a vlezla si pod proud studené vody která se postupně oteplovala.

Vlasy jsem si nemyla, bylo to zbytečný. Zítra si je svážu do culíku a dál to řešit nebudu.

Když jsem vylezla ze sprchy první co jsem udělala bylo, že jsem se natáhla po suchým ručníku. Celá jsem se osušila a ručník si obmotala kolem těla.

Popadla jsem svoje oblečení ze země a vyšla z koupelny. „Aaa! Kurva!" Vypískla jsem když jsem se lekla Toma který stál za dveřmi.

„Co tady do prdele děláš?" Byla jsem dost naštvaná ale taky trochu ráda že ho vidím. Tom se jen smál a prohlížel si mě.

„Přijel jsem za tebou jestli nechceš s něčím pomoct a měla si otevřené dveře" mykl rameny a dál se smál.

„Nic není k smíchu" odsekla jsem a prošla kolem něho do mého pokoje. Oblečení jsem hodila na postel a cítila jsem Toma za sebou.

„A vůbec" otočila jsem se na něho. Trochu jsem se lekla jak moc je blízko ale snažila jsem se to nedát znát. „Tohle je vkradení, mohla bych tě nahlásit" nadzvedla jsem obočí.

„Jo tak na policii" zasmál se ještě víc. Jen jsem ho proklínala pohledem. „Chceš tedy s něčím pomoct?" Změnil téma a porozhlédl se po pokoji.

„Ani moc ne. Všechno mám tak nějak zabalený, stejně už toho tady moc není" pokrčila jsem rameny.

„Dobře" semkl rty v tenkou linku a začal se pomalu procházet po pokoji. „Možná bych něco měla" usmála jsem se.

„Co?" „Odnést ty kufry dole do garáže, to já moc nezvládnu" šklebila jsem se a on protočil oči.

„Ano madam" nahlas si povzdychnul a odešel. Konečně jsem měla volný prostor na to se v klidu převléknout.

Ahooj!

Jak už jsem psala, moc se omlouvám že kapitolu vydávám skoro po třech týdnech! Ale hold i já patřím mezi ty co dohání známky na poslední chvíli...

Ale teď už budou prázdniny a já budu psát víc (možná i něco nového ale zatím shhh). Takže do té doby než budu mít tábory tak čekejte kapitoly!

Užívejte konec školy, vaše Ally.