Last Note {Tom Kaulitz}

41

„Piano?" „Co?" Vyndala jsem si sluchátko z ucha a odtrhla oči od módního magazínu co ležel na stolečku, abych se podívala na holku vedle mě.

„Jdeš to zkusit na Piano?" Zopakovala svoji myšlenku. „Uhm... jo" nervózně jsem přikývla.

Už od rána bych moje emoce popsala jednoduše. Nervozita a strach. „Dobrý odhad" uchechtla jsem se a otočila na druhou stranu magazínu.

„Spíš to jde vidět. Kdyby si šla na jiný nástroj tak ho máš sebou, jako já" zvedla svůj obal nejspíš s houslemi.

„Piano by sis sebou nevzala" zasmála se a já s ní. Otevřela jsem pusu abych něco řekla nazpátek, ale než jsem to stihla tak do místnosti vešel muž.

Elegantně oblečený, šedý vlasy, upravený knír... Hádám že to bude dirigent orchestru.

„Ruby Eichel?" Porozhlédnul se po místnosti a já si nervózně stoupla. „Tady" zvedla jsem opatrně ruku a se strachem se ozvala.

„Výborně, pojďte prosím se mnou" mávl rukou a na patě se otočil směrem ke dveřím.

Pobrala jsem si všechny věci co jsem měla odložené na stolečku. „To dáš" usmála se na mě ta holka „Děkuju" semkla jsem rty v tenkou čáru a rychle se vydala za Dirigentem než ho ztratím z očích.

Vedl mě chodbami staré budovy. Všude byly obrazy snad ještě z renezance.

Nakonec jsme došli k velkým dřevěným dveřím které mi otevřel „Až po vás" pustil mě.

Prošla jsem kolem něho do místnosti a s otevřenou pusou se porozhlédla. Páni, normálně taneční sál.

Na druhé straně byl stůl a za ním seděli tři ženy, nejspíš porota. Klavír s křídlem se nacházel uprostřed místnosti a ostatní nástroje kolem něho.

Panovalo tu ticho do té doby než jedna z žen ho narušila. „Ruby Eichel?" Koukla se do nějakých papírů a pak na mě.

„A-ano, to jsem já" ozvala jsem se. Dirigent si mezi tím přisednul k porotě. „Dobře" přikývla hlavou a nasadila si brýle z hlavy.

„Jdete na klavír, že?" Zeptala se druhá žena. „Ano" znovu jsem přikývla a ona se na mě usmála.

„Tak je to vaše" ukázala první žena na klavír uprostřed místnosti. Připadala jsem si upřímně jako v "America's Got Talent".

Z podpaží jsem si vytáhla složku not a sebevědomou chůzí se vydala ke Klavíru. Jen jsem předstírala že jsem sebevědomá...

Sedla jsem si na stoličku a tu si posunula tak abych dostatečně dosáhla na pedály.

Ve složce jsem si nalistovala noty k písni Rondo Alla Turca od Mozarta. Vzpomněla jsem si na naší konverzaci se Simone.

„Máš pravdu, vím, ale taky je to taková ta písnička na kterou tě všichni budou prosit ať ji zahraješ. Takže šup šup ať mě jako tvojí učitelku v budoucnu neztrapníš"

Neboj Simone, snad tě neztrapním.

Nádech, výdech. To dáš Ruby. Rychle jsem si očima sjela noty abych si byla jistá, jako to dělávám vždycky.

Pomalu jsem ruce položila na klávesy klavíru. Začala jsem hrát rychlý rytmus písně.

Snažila jsem se jen jak jsem mohla. Noty se opakovali a já si dávala bacha ať se neztratím v řádcích.

Vžila jsem se do té melodie a s rovnými zády hrála dál. U klavíristů jde z velké části o muziku, a jak zní, ale z malé o vzhled, a to, jakým stylem to hrají.

Prsty se mi pohybovaly rychle po klávesách a nohy mi jednou za čas duply na penály.

***

„Prosím tady podepsat" řekla s úsměvem žena z poroty a ukázala mi prstem na řádek na papíru.

Rychle jsem očima přejela co vůbec podepisuji, a když jsem zjistila že jen "potvrzení o účasti na konkurzu" tak jsem to bez problému podepsala.

„Děkuji" vzala si papír zpátky k sobě a podpis zkontrolovala. „Do týdne vám zavoláme aby jste věděla jestli jste byla přijata nebo ne" řekl bez emocí další žena.

„Dobře" přikývla jsem a došla si pro svoje noty a kabelku, která ležela vedle klavíru. „Tak nashledanou, a děkuji" otočila jsem se naposledy k nim a pak už se vydala dveřmi zpátky.

Hned jak se za mnou velké dřevěné dveře zabouchli jsem si oddechla. Všechen stres se ze mě vypařil a já konečně mohla být v klidu.

Už jen vědět jestli mě vezmou nebo ne...

Šla jsem tou dlouhou chodbou nazpátek a přemýšlela nad tím, jaké by to bylo hrát v orchestru.

Byla bych slavná? Ne... nikoho nezajímají členové orchestru. Spíš bych neměla vůbec čas...

„Tak co?" Ozvala se natěšeně hned ta holka, když jsem vešla do místnosti kde čekali ostatní lidi.

„Myslím si že dobrý... doufám" povzdychla jsem si. „Kdy jdeš na řadu?" Podívala jsem se do její zelených očí.

„Snad brzo, už tu čekám hodiny!" Zasmála se a já s ní. „Tak ti držím palce" usmála jsem se na ni.

„Děkuju" úsměv mi oplatila a znovu nahlédla do not. Vytáhla jsem si z kabelky sluchátka a jedno si dala do ucha.

„Tak ahoj" ozvala jsem se „Měj se" zamávala mi a já se vydala k východu. Konečně jdu pryč z té místností plné napnuté atmosféry.

Moje první zastávka byl Starbucks. Možná dost obyčejná a drahá volba, ale po roce v malém německém městě mi dost ta předražená sladká káva chyběla.

Koupila jsem si obyčejnou ledovou kávu s jednou pumpičkou vanilkového sirupu.

Když zakřičeli moje jméno tak jsem si pro kelímek kávy došla. Hned jsem se musela z ni napít. Bože to mi fakt chybělo.

S kelímkem jsem se vydala na nejbližší pláž. Naštěstí byla hned přes ulici.

Sedla jsem si na volnou lavičku ve stínu. Sundala jsem si boty a bosé nohy si zaryla do rozpáleného písku.

Pila jsem svojí předraženou kávu a poslouchala písničky co mi hráli do sluchátek.

Myšlenky se mi zatoulaly k smrti táty a k tomu, že to způsobil Tom. Tom Kaulitz o kterém jsem si jednu dobu myslela že to bude láska mého života.

Už na to nemysli Ruby, už ne.

Ahojkyy.
Já vím, zase jsem nevydala kapitolu nějakou dobu.

Už se fakt budu snažit psát častěji! Snad si užíváte prázdniny a nejste nějak zranění.

Mějte se krásně, vaše Ally.