Strážný anděl

24. URIEL

Překvapivě na mě všichni zírají od chvíle, co jsem vešel do školy. Ráno jsem se ptal Ilony, jestli v té skříni najdu i obyčejné tričko bez značky. Z H&M třeba, jenže se mi vysmála do obličeje.

Takové věci už nikdy nosit nebudu. Vlastně ne, takové věci už nikdy nosit nesmím. Poškodilo by to naši image, jako dědiců hotelového impéria.

Ze slova dědic začínám chytat kopřivku.

Celý den se snažím ignorovat ty udivené a zvědavé pohledy spolužáků, ale jen co se do mě pustí Rose se svou přisluhovačkou, v jaké armádě spásy jsem našel ty značkové hadry, že by je taky braly, hezky rychle jim připomenu, že i když mám na sobě drahé oblečení, jsem pořád stejný hajzl, jakým jsem byl vždycky a že si se mnou nemají nic začínat.

Mám už tak mizernou náladu, že se mi kompletně obrátil život vzhůru nohama – a bude hůř –, ale Theo mě kopl rovnou do žaludku, když ho uvidím v jeho lavici, jak se objímá s Andrém.

Je mi z toho tak zle, že musím bojovat doslova sám se sebou, abych nepředvedl žárlivou scénu, nebo neutekl z budovy.

Ale neměl bych se tomu divit. Zvládal jsem to do teď, Theo není můj kluk a ani nebude. Jen jsme spolu dvakrát spali.

Jenže mě trápí ten jeho strach vůči Andrému, protože Theo je zatraceně dobrý herec. Pořád sebou trhne při sebemenším překvapivém zvuku, ale taky se tváří pohodově, když ho jeho přítel objímá kolem ramen. Theo se za ty roky dokonale naučil ovládat své grimasy, aby nikdo nepoznal, že se s ním něco děje.

Jsem na pokraji zhroucení. Celý můj život je jeden velký zmatek a já se nedokážu zvednout, abych s tím něco udělal.

Na oběd bych se nejraději zašil na střechu, jenže venku už začíná přituhovat a já mám jen koženou bundu. Ani mikinu jsem si nevzal.

V jídelně si sednu naproti Tomášovi a nechám ho, aby mluvil. Vypráví mi o novém seriálu na Netflixu, ale moc ho neposlouchám. Jsem rád, že mluví. Alespoň to nemusím dělat já.

„Čau," ozve se za mnou Theův hlas a přeruší tak Tomášův monolog. „Můžu přisednout?" zeptá se s tácem jídla v ruce.

„Tví kamarádi sedí na druhé straně jídelny," ukážu prstem za sebe. Možná nejsem ani milý. Jen ať je se svým klukem.

„To sice jo, ale dneska nemám náladu na konverzaci o nové kolekci od Gucciho," zakoulí očima, a aniž by dostal svolení, posadí se vedle mě. „Chci si pokecat s někým normálním."

„My dva zrovna nejsme ztělesněním normálnosti," namítnu a Tomáš se zatváří pohoršeně.

„No dovol?" ozve se. „Já jsem naprosto normální."

„To máš štěstí," trhnu rameny. „Já ne."

Theo se zasměje. „Co probíráte vy?"

„Právě jsem Urielovi říkal o tom novém..."

„Ahoj," zjeví se tady jeden z Theových přátel a usadí se na místo vedle Tomáše. „Přisednu si. Sorry, ale Sofie s Rose se úplně zbláznily, a když tam nejsi, nemůžu je vystát."

„Proč myslíš, že jsem odešel," ušklíbne se Theo.

„Urieli," osloví mě Theův kamarád, až se na něj překvapeně podívám. „S těmi novými hadry jsi udělal celkem pozdvižení. Není nad to změnit image."

„Promiň, a ty jsi kdo?" zeptám se udiveně.

„Není to jedno?" uchechtne se. „Stejně si to nebudeš pamatovat."