Strážný anděl

28. URIEL

Ráno se probudím dřív než Theo, a to jsem nemohl půlku noci spát. Přemýšlel jsem, co bych měl dělat. Jak mu můžu pomoct a dospěl jsem k jedinému možnému řešení.

V očích veřejnosti potřebuju být někdo lepší, než je André. Toho zbožňuje celá škola, jaký je ukázkový příklad dokonalosti. A to se nedívám na celoplošný obrázek, když je s Theem vyfocený při každé příležitosti. Fotky jsou pak všude po internetu.

Lidi ho mají rádi. Je vtipný, hezký a chodí s tím nejlaskavějším člověkem.

To je první fáze plánu. Taky jediná, s kterou můžu něco dělat. Je to jednoduché. Ily je o hodně oblíbenější než André. A já jsem její rodina.

Opatrně vstanu, abych Thea neprobudil a napíšu Dominice a Juliánovi, že kvůli rodinným problémům nemůžu dorazit do práce.

Nazuju si svoje nynější oblíbené gumové pantofle a potichu vylezu z pokoje. Nachystám Theovi snídani. Včera určitě pořádně nejedl a ani té polévce nedal moc šanci.

Překvapí mě, když v kuchyni najdu sedět Jonáše se suchým toastem a kávou.

„Dobré ráno," pozdraví mě, tak na něj trhaně mávnu. „Užili jste si včera s Theem?"

„Jo, bylo to fajn. Čuměli jsme na bednu," trhnu rameny. Snad se mě nebude ptát, na co jsme koukali.

„Odpoledne musím neprodleně odjet do Německa," oznámí mi. „Já, Lenka i Kristián. Včerejší večeře nedopadla vůbec dobře a musíme si důrazně promluvit s ředitelem hotelu. Je v tom jeden velký chaos, a to ani nechci vidět centrálu. Nejspíš by mě poslali rovnou do vězení."

„Jasně," předstírám, že rozumím, o čem je řeč a rozpustím máslo na pánvi. Z lednice vytáhnu pár vajíček a obalím v něm toasty, které nechám opékat.

„Pár dní tady nebudeme," pokračuje. „Nabídl jsem Lence, že Theo může zůstat u nás. Alespoň nebude doma sám."

„To je skvělý nápad," přikývnu. „Pomůžu mu alespoň s učením. V pár předmětech plave."

„Lenka se zmínila, že si na něco vzpomněl," zaujatě si mě prohlídne.

„Na nějaké detaily jo," odvětím. „Ale nepřikládám tomu velkou váhu. Jsou to dětské vzpomínky. Kdyby mu bylo třicet a zapomněl, že je ženatý, to je horší. Theo si jen nepamatuje domek na stromě a... no mě," uchechtnu se.

„Lenka s Kristiánem se na to dívají jinak," pronese. „Mají spíš dojem, že je od té doby Theo jiný. Jako by neznali svého syna. Všechny je to musí trápit."

„Neumím zázraky," namítnu, protože mi přijde, že v tomhle na mě spoléhají až moc a otočím toasty na pánvi. „Ale slíbil jsem, že mu pomůžu, pokud to půjde. Theo je můj kámoš, takže v tom ani nevidím problém."

„To je dobře," kývne hlavou a vyklopí do sebe zbytek kávy. „Moc dobře. Budu muset odejít. Zařídit ještě několik věcí před odjezdem. Bude tady s vámi Helen, tak hlavně žádné blbosti," varuje mě předem.

Sklopím hlavu a pokouším se soustředit na vaření. Jestli Jonáš na několik dní odjede, můj plán se bude muset odložit. Což se mi ani trochu nelíbí.

„Jonáši?" zastavím ho ve dveřích. „Já..." povzdechnu si a zahledím se na strop. „Tak fajn, to dáš," šeptnu si pro sebe. „Chci to podepsat," dodám hlasitěji. „Přijmu to dědictví a... budu ti pomáhat ve firmě. Jen mám pár podmínek."

Jonáš je na chvíli překvapený, ale nakonec se vzpamatuje. Usměje se a posadí se zpět na stoličku.

„Divil bych se, kdyby ne," řekne a složí si ruce pod bradu. „Povídej, jsem jedno ucho."