Strážný anděl

48. URIEL

Theo má narozeniny a teta Lenka se jeho oslavu rozhodla spojit se silvestrovskou párty, protože se narodil jen minutu po půlnoci. Jedná se o velký večírek pro společenskou smetánku a zároveň i o první akci, kde se ukážu na veřejnosti.

Jonáš už mě na to připravil, ale stejně jsem nervózní. Budou tam všichni významní hosté, včetně několika rodičů mých spolužáků. A já se se všemi musím seznámit. Musím udělat dojem, a hlavně nikoho neztrapnit.

Navléknu se do černého obleku i černé košile s vrchním knoflíkem rozepnutým. Abych se škrtil v kravatě, na to je můj život příliš krátký.

Iloně konečně dorazily ty řetízky z bílého zlata s přívěšky našich iniciálů. Můj přívěšek je jako jediný v černého zlata. Ily tvrdí, že se to ke mně hodí.

Theo ho od ní dostal jako dárek k narozeninám.

Auto mě vyzvedne před hotelem přesně v šest. Ily s Theem už jsou usazení na zadním sedadle se Zdeňkem za volantem.

„Páni, tobě to sekne," zvolá nadšeně Ily. „V obleku jsem tě ještě neviděla."

„Chodím v něm každý den do kanceláře," zakoulím očima a natáhnu se k Theovi pro pusu z čehož Ily vypískne. Jako bychom se před ní ještě nepolíbili. „Problém?"

„Vůbec ne," řekne nepříjemně vysokým hlasem. „Všechno je v pohodě."

Dojedeme na Malou stranu, kde se většinou pořádají různé charitativní akce nadací tety Lenky. Pro tohle ona žije.

Jen co vystoupíme z auta opře se do nás několik desítek fotoaparátů s blesky. Nechápu. Je to jen novoroční večírek a oni, jako by neměli nic lepšího na práci.

„A je to tady zase," pronesu s mírným úsměvem a nabídnu Ily rámě. Theo se postaví po jejím druhém boku.

„Princátka Prahy už jdou," zatrylkuje Ily a s úsměvy se vydáme do budovy, kde se koná večírek.

„Jak si myslíte, že to dopadne?" zasměju se, když se na nás ohlídne několik párů očí.

„Pokud se budeme vyhýbat alkoholu, tak relativně dobře," poví mi Theo.

„Jak mám pak tento večer přežít?" ozve se Ily pohoršeně.

„Raději bych se zavřel v ložnici a dopřál ti k narozeninám několik orgasmů," pronesu bez skrupulí, až se na mě oba s podivem podívají.

Já se jen usměju na Jonáše, který na mě mává, abych se k němu připojil.

„Anděli? Až uznáš za vhodné, že je to skvělý nápad, přijď mě prosím vysvobodit," a odpojím se od nich.

Jonáš mě představí stovce lidí. Skoro doslova. Jsou tady členové rady i se svými drahými polovičkami, a taky ratolestmi. Nejedna jejich dcera po mě pokukuje. Je to v celku otravné.

„Proč mám dojem, že jsem jejich kořist?" šeptnu směrem k Jonášovi, když od nás odejde pan Rendek, akcionář společnosti i se svou ženou a dvacetiletou dcerou.

„Nepřeháněj," pokusí se mě mírnit.

„Tak si to zrekapitulujeme," povím výsměšně. „Paní Svobodová s dcerou Lindou. Pan Kerner, s dcerou Patricií. Pan Nosek, s dcerou Kateřinou. Má někdo z nich i syna?"

Jonáš se mírně zarazí a rozhlédne se po sále, kde skutečně je spousta rodin se svobodnými dcerami.

„No, a je to tady," zasměje se a upije ze sklenice šampaňské. „Popravdě, ani mě to nepřekvapuje, jen mi to nedošlo. Měl jsem v hlavě jiné starosti."