Strážný anděl

6. THEO

Syknu bolestí, když ta tupá bolest vystřelí do celého mého těla. A to jen vstávám z postele.

Pravda je však taková, že včera to bylo o dost horší.

V koupelně se vyhnu pohledu do zrcadla a jen se rychle zavřu ve sprše. Koukal jsem na sebe včera a roláku s dlouhým rukávem se nevyhnu.

Dneska tady není André, aby mi řekl, co si mám vzít na sebe, protože je první den našeho doučování španělštiny.

Nechce se mi, ale pokud mám dojít k maturitě, nic jiného mi nezbývá. Třeba nás Uriel naučí něco, co učitelka na španělštinu ne. Nějakou pomůcku na zapamatování.

Je divné být ve škole o hodinu dřív, když tady ještě nikdo pořádně není a chodby jsou prázdné.

Ve třídě určené na doučování se pokusím zabrat místo někde uprostřed, ale André mě chytí za zápěstí dřív, než se stihnu usadit a odtáhne mě do zadních řad.

Nemám to rád. Potom pomalu nic neslyším. Jen jeho, jak se neustále vykecává s Lojzou nebo Karlem.

Na doučování je s námi jen Karel. Lojza má volitelný jazyk němčinu. Ani holky tady nejsou. Ty si udržují průměr tři a nehnou s ním celý rok. My ostatní loni málem nepostoupili do maturitního ročníku.

Jak André rád tvrdí, občas je výhoda chodit na soukromou školu. Měsíční školné ti zaručeně zajistí maturitní vysvědčení, aniž by se člověk musel snažit.

Proto je taky nasraný, že na tohle doučování musí chodit.

Pod lavicí si jemně promnu zápěstí, za které mě držel. Ráno jsem si je musel namazat mastí proti modřinám, abych to hojení trochu urychlil.

„Musím tě vzít na nákupy," houkne mi André do ucha. „Ten svetr vypadá otřesně. To tě musím hlídat každé ráno?"

„Proč si asi myslíš, že ho mám na sobě?" syknu naštvaně a hned na to sebou trhnu, když mi jeho ruka přistane na stehně.

„Miluju tvou drzost, lásko," řekne ležérně, až mi přejede mráz po zádech. „Ale teď si chvíli moc nevyskakuj. Chápu, že máš rád tresty, jenže po víkendu už by toho bylo moc. Nechci ti ublížit. Tak buď hodný, baby boy."

To vykládej mé botě.

Raději své poznámky polknu. Věřím, že svá slova myslí vážně. Nikdy nemluví jen tak do větru.

Několik minut po začátku hodiny sem vtrhne Uriel. Vypadá jako obvykle. Podrážděně, znuděně, otráveně a s absolutním nezájmem.

„Sorry, že jdu pozdě, ale bydlím v takové prdeli světa, že je zázrak, že jsem vůbec tady," povzdechne si a už se chce usadit do jedné z předních lavic na své obvyklé místo, jenže se zarazí, jen co mu dojde, že je obsazeno. „A jo, kurva. Mi nedošlo," trhne sebou a nejistě se postaví na učitelský stupínek.

Několik spolužáků jeho chování pobaví. Vypadá celkem roztomile, jak je z toho zmatený, navíc takhle po ránu.

André výjimečně neměl pravdu. Nemyslím si, že se nad námi bude Uriel povyšovat.

„Ty vole, oni po mě chtějí docházku," vykřikne při pohledu na papír na učitelském stole a složí si hlavu do dlaní.

Znovu se několik lidí zasměje jeho chování, a i mě cukají koutky. Jen se neodvažuju smát nahlas.

Uriel nafoukne tváře a zatváří se nadmíru vystresovaně, když se rozhlídne po třídě.

„Nemám tušení, jak se kdo jmenuje," promluví nakonec, a to už se většina válí smíchy. Jen Uriel zakoulí očima a poprosí Janu, která se jmenuje Lenka, aby udělala docházku namísto něj.