Strážný anděl

34. URIEL

Theo jede na víkend do Milána. Má tam práci s focením na zimní kolekci. Nevadí mi to ani trochu, protože jedu s ním. I společně s tetou Lenkou a jeho manažerem. A taky asistentkou Jonáše. Ta má dohlížet na mě, než mi najdou mého asistenta.

Teta nemá ani tušení, jakou nám udělá radost, když nám dá s Theem, společný pokoj. Sice jsme tady oba pracovně, ale rozhodně mám v plánu tu postel pořádně využít.

V pátek odpoledne nás rozdělí. Theo jede se svým manažerem a mámou fotit do studia a mě čeká to samé, jen na druhé straně města.

„Italové jsou docela snobi, tak se obrň," varuje mě na úvod Eliška v autě. „Hlavně ti od Versaceho."

„Super," povzdechnu si. „Taky jste mi to mohli říct dřív. Neumím být milý."

„Tak to zkus," vyčte mi. „Módní návrhář je z tebe u vytržení a chce ti udělat kolekci na míru."

„Já ale nejsem model," bráním se. „Jsem budoucí majitel hotelů."

„Každý nějak začíná," pokrčí rameny. „Jonáš mi vyprávěl, že dělá přesně to samé, co tvůj dědeček svým dětem. Ti, na rozdíl od tebe, neměli vůbec na vybranou. A ty, od chvíle, co jsi podepsal, taky ne."

Ještě víc se zamračím a Eliška má snad nějaký radar, nebo co, protože se mě zbytek cesty pokouší uklidnit a povzbudit.

Kdybych u sebe měl Thea, možná mi to jde lépe.

Fotograf, který mě bude fotit s hadry od Versaceho je Španěl. Ve chvíli, co stojím před objektivem a on začne nadávat španělsky se můžu potrhat smíchy. Což ho překvapí. Ale ještě víc ho nadchne, že si spolu pokecáme.

Pochází z malého městečka Aranjuez jižně od Madridu. Vypráví mi o své rodině, psovi i jak se dostal k této práci, zatímco neustále mačká spoušť na foťáku. Ani to moc nevnímám a jen ho nadšeně poslouchám, při pochodování sem a tam. Mám radost, že si opět můžu pokecat s rodilým Španělem.

Asi šestkrát mě pošlou převléknout a upraví mi vlasy. Okolo půlnoci máme hotovo a Juan, fotograf, je nadšený. Nechápu proč, když jsem vlastně nic nedělal a jen si s ním povídal.

„Jsi přirozený talent," pochválí mě Eliška v autě na cestě zpět do hotelu.

„Nic jsem neudělal," povzdechnu si vyčerpaně.

„Juan sází hodně na momentky," prozradí mi. „Chtěla jsem výhradně jeho, protože nejsi profesionál. On by ho z tebe udělal, až tak je dobrý. Zachytil tě ve všech možných pózách, které jsi dokázal udělat jen při pouhé konverzaci. Ty fotky budou parádní. Nemusíš se bát."

„Jak často tohle budu muset dělat?" zeptám se opatrně. „Fotit myslím."

„Jednou ročně," kývne hlavou. „Pak to budou dělat tvoje děti," usměje se.

Dorazíme do hotelu a trochu mě zklame, že tady ještě není Theo. Jeho focení se nejspíš protáhlo.

V rychlosti se osprchuju a smyju ze sebe vrstvu make-upu. Pro časopisy to možná bylo decentní, ale pro Versaceho toho na mě napatlali spoustu.

Padnu do postele vyčerpáním. Nezdá se to, ale tahle práce je dost náročná.

Probudí mě až pohyb, když si vedle mě lehne Theo. Automaticky se k němu nakloním a obejmu kolem pasu.

„Ahoj," šeptne tiše a prohrábne mi vlasy. „Jak to šlo?"

„Hm," zamručím.

„Vyčerpaný?"