Strážný anděl

26. URIEL

V kavárně chodím od stolu ke stolu a při každé možné příležitosti se pokouším dovolat mámě.

Už je to týden, co jsem ji neviděl. Nemám nejmenší tušení, jestli je v pořádku nebo ne. Taky hodně často váhám, jestli vytočit Honzovo číslo, protože se bojím, že na mě bude jen řvát, a co je s mámou mi neřekne.

Ale udělám to. Strach o mámu převažuje nad strachem z Honzy.

„Haló?" ozve se ospale ze sluchátka.

„Čau, to jsem já," řeknu nevrle. „Je tam..."

„Ty spratku, kde se flákáš? Koukej mazat domů! Víš, jaký má máma o tebe strach?"

Zakoulím očima. To přesně jsem čekal. Připomínat mu, že to on mě vyhodil z bytu a že mi máma nebere telefon je naprosto bezpředmětné.

„Je tam? Dáš mi ji k telefonu?"

Chvilku se nic neděje, než ve sluchátku zaslechnu mámin hlas.

„Mami?" zeptám se opatrně a v krku se mi vytvoří knedlík.

„Hvězdičko moje, kdepak tě mám?" promluví ochraptěle a zakašle.

„Mami, jsi v pořádku? Proč mi nezvedáš telefon?"

„Ty jsi mi volal? Promiň, zlatíčko, asi mi někde zapadl a copak jsi potřeboval? Kdy přijdeš domů?"

„Proto ti volám, mami," vydechnu a vyčerpaně si promnu obličej. „Já... mami? Já už se domů nevrátím."

„Aha," řekne smutně. „Tomu rozumím, hvězdičko."

„Vážně?"

„Samozřejmě. Urieli, ty mě nepotřebuješ. Ty se o sebe umíš postarat. To já vždycky potřebovala tebe."

„Mrzí mě to mami," zašeptám a opřu se zády o skříňku ve skladě.

„Nemusí. Máš na to právo," zaslechnu, jak potáhne nosem. „Přijdeš mě někdy navštívit?"

„Jednou ano," přikývnu, i když vím, že mě nevidí. „Až ten den přijde, budeš mě nenávidět."

„V tom případě dělej tak, abychom na sebe už nikdy nenarazili," řekne na rovinu. „Nechci nenávidět svého jediného syna."

„To ti slíbit nemůžu."

„Ta naše upřímnost co?" zasměje se do sluchátka. „Moc daleko jsme se s ní nedostali."

„Říkala jsi mi, že přesně proto, se do tebe táta zamiloval."

„A podívej, kam to dostalo jeho," potáhne nosem.

Zakloním frustrovaně hlavou. Nemá cenu opakovat, že to byla autonehoda a jediný, kdo za to může je opilý řidič.

„Mám tě moc rád, mami."

„Já tebe taky, hvězdičko. Dávej na sebe pozor..."

„Kdy se vrátíš domů?!" zazní ze sluchátka naštvaný hlas Honzy, ale vytípnu hovor dřív, než mi stihne položit další otázku. Pro jistotu si zablokuju jeho číslo.

Vrátím se zpátky do kavárny a kývnu na Juliána, že jsem k dispozici. Poklidím pár stolů a otočím se u svých chův, kteří celý den sedí u stolu v rohu.

„Dáte si ještě něco?" zeptám se jich mile. Oni bohužel nemůžou za to, že na mě musí dohlížet.

„Kávy mám pro dnešek plné zuby," zasměje se Míša. „Ale děkuji."

„Můžu vám udělat čaj, nebo milkshake. Jde to přece z Jonášovy kapsy, můžete se pokusit ho zruinovat," trhnu rameny.

„Čokoládový milkshake?" zajiskří Míši oči.