Strážný anděl

7. URIEL

Jasně, že bych občas mohl být milejší, jenže Tomášovi nedochází, jak moc mě frustruje, být v Theově přítomnosti.

Celou dobu na tom debilním doučování se mi potily dlaně a nedokázal jsem jasně uvažovat. To všechno jen proto, že se na mě soustředil.

Tak moc mě štve, že si nevzpomíná, kdo jsem. Tak moc mě štve, že pro něj naše přátelství nic neznamenalo.

Když mě máma po tátově smrti dotáhla do Španělska, nenáviděl jsem ji. Neměl jsem telefon, abych se mohl s Theem spojit a ona mi to odmítla dovolit. Proto jsem mu napsal dopis. Málem to se mnou seklo, když mi o dva měsíce později přišla odpověď.

Vydrželo nám to několik let. Maximálně sedm dopisů ročně, ale pořád jsem měl svého nejlepšího kamaráda, který mi velmi chyběl.

Zničehonic ty dopisy přestaly chodit. Jako by se zastavil život uprostřed věty. Já mu psal dál, ale odpověď nikdy nepřišla.

Pak se toho událo hrozně moc. Po příjezdu zpět do Česka jsem na něj myslel, ale bál jsem se. Musí přece existovat důvod, proč mi přestal psát. Ani Ily tehdy nevěděla, co se s ním stalo. Prostě se od ní odřízl stejně, jako ode mě, i když teď už je vídám, jak si ve škole v pohodě povídají.

Po té dlouhé době jsem ho poprvé viděl tady. Na školní chodbě. Usmíval se. Byl šťastný. A pak si mě všiml.

Pamatuji si, jak mi bušilo srdce, tak silně, až se mi otřásal hrudník.

Šel mi naproti a nepřestával se usmívat. V tu chvíli jsem zapomněl, že se několik let neozval. Že mi neodpověděl na dopisy. Když už mám život na hovno, alespoň budu mít zpět svého nejlepšího kamaráda.

Jenže namísto toho, abychom si po těch letech padli do náruče, jak jsem si naivně představoval, jen kolem mě prošel. Bez povšimnutí.

Stejně hlasitě, jako mé srdce bilo se i roztříštilo. Znovu. Znovu. A znovu.

S každým mým nádechem jsem cítil, jak se hroutím. Ten den, můj první den ve škole, jsem přišel úplně o všechno. To ostatní odešlo postupně a on jen zadupal tu poslední část naděje, na lepší zítřky.

Takže ano, občas bych mohl být milejší, jenže nechci. A už vůbec ne, na své spolužáky.

Tak nějak se mi daří dál přežívat. Učitelka španělštiny si mě odchytí na chodbě a pochválí mě, jak jsem zvládl doučování. Spolužáci se pochlubili. Zvládnu dokonce i doučování matematiky na které se, k mé smůle, zjeví Theo, i když ji nepotřebuje.

Přivstal si, kvůli svému klukovi.

I když v mém životě nic nedává smysl, pokračuju v něm dál. Mám takový sen. Ani není nereálný, jen těžko proveditelný.

Prostě se chci vrátit zpět do Španělska. Tam jsem měl přátele. Pořád je mám. Sice si už nepíšeme tolik, jako kdysi, ale čas od času se ozvou a vypráví, jak se jim daří. A taky se mnou pořád počítají po maturitě, že se všichni přestěhujeme do Madridu a společně půjdeme na naši vysněnou vysokou.

Já a Diego jsme vždycky chtěli studovat práva. Monica je doslova posedlá reklamami a neustále chrlí spoustu nápadů na ulítlá videa na TikToku a Antonio... ten by byl vlastně jen přeživší v našem společném bytě.

Takže ano, není to nereálné, jen potřebuji stipendium a dost odhodlání, opustit svou mámu, protože ruku na srdce, tohle nezvládnu ani kdyby se král Anglie stavěl na hlavu. Ne, pokud nebudu mít jistotu, že to beze mě zvládne. Což nemám.