Strážný anděl

10. THEO

„Ne, zlatíčko," řekne mi máma a trhne mou rukou, kterou nechce pustit. „Teď ho nech. Je se svou rodinou."

Zamračím se a zatahám za límeček košile u krku, protože mě škrtí.

„Ale je smutný," zaskuhrám a dupnu nohou. Nelíbí se mi, že je můj nejlepší kamarád smutný. „A taky říkal, že i já jsem jeho rodina."

„To je hezké broučku, ale teď se skutečně nehodí, abys stál vedle něho," pohladí mě po hlavě a přitulí si mě k boku. „Za chvíli za ním budeš moct jít."

Jenže za chvíli je moc pozdě. Hlavně když vidím, že se mu po tváři skutálí jedna slza.

Jemně se vyprostím z mámina sevření. Zakloním hlavu a podívám se na ni, jestli mě pozoruje. Otočí se na tátu po svém druhém boku a já pomalu ustoupím. Ztratím se mezi lidmi oblečené v černém a vydám se za svým kamarádem.

Jednomu pánovi musím podlézt mezi nohama, protože je moc vysoký a brání mi v cestě.

S koleny od trávy ho konečně uvidím. Stojí vedle své mámy, která brečí do bílého kapesníku a taky ji drží za ruku, jako před chvíli já tu svou.

Protáhnu se kolem strýčka Jonáše a chytím svého nejlepšího kamaráda za druhou ruku.

Lekne se mě, ale když si všimne, že jsem to já, pevně mě stiskne a nepouští se.

Neřeknu mu, že je mi líto, že přišel o tátu. Ani přání upřímné soustrasti, jak mi radila máma. Prostě ho jen držím. Nechci, aby byl sám.

★★★

S trhnutím se proberu a zamžourám na rozsvícený telefon. Potichu zakleju a znovu praštím hlavou do polštáře.

Zaspal jsem. Za pár minut začíná doučování španělštiny a já tam nejsem. Párkrát praštím pěstí do polštáře, než s donucením zvednu své rozbolavělé tělo. Zděsím se při pohledu do zrcadla a okamžitě, po vyčištění zubů, si na obličej napatlám silnou vrstvu make-upu. Používám ho převážně na krk, kvůli modřinám a cucflekům, jenže teď je potřeba zakrýt tu obrovskou modřinu pod okem.

Ani mě nenapadá žádná výmluva, z čeho bych ji mohl mít. Každému hned dojde, že mě někdo praštil.

Bojím se zůstat doma. Mámu by zajímalo, proč mi zase není dobře. Dotáhla by mě do nemocnice, protože se to opakuje. Stejně tak se bojím jít do školy a předstírat, jak je všechno v pořádku. Jak miluji svého dokonalého přítele. Jak z něj nemám strach. Předstírat, že se při každém jeho pohybu nekroutím ve strachu, že mi zase ublíží.

Nemám nejmenší tušení, co dělat. A už vůbec ne po včerejšku. Nikdy by mě nenapadlo, že je toho schopný. Je dominantní, má vůdčí osobnost a nemá rád, když mu někdo odporuje.

Nevadí mi se oblékat, jak si přeje. Jako jeho partner mu nemůžu dělat ostudu na veřejnosti. Ani nemám problém s dietou, kterou po mě chce, protože mám tlustá stehna. Bohužel je to pravda a já nechci, aby se za mě André styděl.

Jenže včera mě uhodil. Uhodil a...

Zhluboka se nadechnu nosem, abych potlačil dávení. Už nemám co zvracet. Zvracel jsem půlku noci, proto jsem nejspíš zaspal.

Rychle přeběhnu k šatníku, protože trochu nestíhám. Nanášení make-upu mi zabralo víc času, než jsem chtěl. Modřina sice vidět nejde, ale ten otok na tváři ano. Zkrátka musím mít skloněnou hlavu. Alespoň nějaký čas. Nic oproti jiných dní.