Strážný anděl

45. THEO

Protáhnu své ztuhlé tělo a omylem loktem narazím do Uriela. Bohužel ho tím probudím a on nadzvedne hlavu z polštáře. Rozespale na mě zamžourá, než si mě přitáhne k sobě a zavrtá mi obličej do krku.

Rozesměju se, když si kolem jeho zápěstí všimnu pout. Byl tak divoký, že jsem mu stihl sundat jen jeden popruh. Poznámka pro mě, Uriela bych neměl moc dlouho dráždit. Bylo to, jako bych vypustil tygra z klece.

Zamručí a zpevní stisk okolo mého pasu.

„Proč mám pocit, že plujeme?" zeptám se ho, ale on znovu něco neurčitého zamručí. „Uri?"

„Jedeme do zátoky, poblíž hotelu," odvětí ochraptěle. „Ještě jsem nekontroloval mobil, ale vsadím se s tebou, že nás Ilona nahání."

„Sakra mobil!" vyjeknu a najdu ten svůj v kalhotách na podlaze. Trochu se ušklíbnu nad bolestí v pozadí, ale už jsem zažil horší. Navíc, pokud byl včerejší noc Uriel jako utržený ze řetězu, nic lepšího mě potkat nemohlo. „Zapomněl jsem zavolat mámě."

„Tak to udělej," řekne Uriel a obejme polštář na kterém jsem spal. Obléknu si šortky, co jsem si zabalil a Urielovo tričko, co se válí na podlaze.

„Vezmu si to ven," kývnu na něj, ale má zavřené oči.

„Vrať se brzo," zamumlá. Hádám, že do minuty opět usne.

Vyjdu až na přední palubu, kde jsme včera večeřeli a do tváří mě uhodí vítr. Před námi je jen moře.

Jsem rád, že chytím signál. Nejspíš nejsme moc daleko od pevniny.

Vytočím mámu přes facetime a na kameře si trochu poupravím vlasy. Povede se mi rychle povytáhnout triko ke krku, protože na klíční kosti se mi rýsuje Urielův kousanec.

Skvělé. Koupání v moři se nejspíš vyhnu.

„Ahoj, broučku," objeví se na displeji máma. „Včera jsi nezavolal. Dorazili jste v pořádku?"

„Jo, promiň," zahučím. „Neměl jsem moc času, navíc jsem byl celkem unavený. Ale jsme v pohodě."

„To je dobře," přikývne. „Ale... to nevypadá, že jsi v hotelu? Kde jste Theo?"

„Uriel mě vzal na jachtu," zakřením se. „Teď plujeme do zátoky k hotelu."

S mámou si chvíli povídáme. Vypráví mi o svém dni a já zase, co máme v plánu. Je to celkem rychlé.

Z podpalubí vyleze i Míša se svou přítelkyní, tak na ně rychle mávnu, zatímco se usadí vedle mě a požádají Marinu o snídani.

„Kde máš Uriela?" zajímá mámu.

„Ještě spí. Nechtělo se mu vstávat," odvětím. „Zajdu ho vzbudit," dodám, aby pochopila, že budu končit.

„Tak ho pozdravuj," usměje se.

„Určitě," přikývnu. „Zavolám zase zítra. Možná," mávnu na ni s úsměvem a její výhružky vytípnu.

„Vyspali jste se?" zeptá se mě Míša.

„Ale jo," zahuhlám ospale. Vezmu vidličku z tácu a naberu si meloun.

„Neznělo to tak," uchechtne se Míšina přítelkyně Kamila, až se zakuckám. Mám dojem, že jsem červený i na uších. „No promiň," ohradí se směrem k Míši, která do ní ne moc nenápadně šťouchne. „Tohle je to, co jsem měla ignorovat?"

„Jo, přesně tak," sykne na ni tiše.

Musím si párkrát odkašlat, než jsem schopný polknout. „Normálně bych řekl, že se to nebude opakovat," houknu. „Ale nic neslibuju," zakřením se a rychle se zvednu zpátky za Urielem.