Strážný anděl

50. THEO

O 6 měsíců později.

„Nevíš, kde mám ty roztrhané konversky?" zeptá se mě Uriel a prohledává všechny krabice, ve kterých jsou zabalené naše věci. Za pár dní odjíždějí do našeho domu v Madridu a pořád nemáme zabalené všechno.

„Zlato, nebalil sis je," opáčím, když jednu krabici s botami převrátí vzhůru nohama. „Říkal jsi, že si je balit nebudeš, protože v nich půjdeš na závěrečný ceremoniál. Zkus kouknout do skříně."

„Tam nejsou," zanadává.

„Tak pod postel," opáčím se smíchem a v koupelně u zrcadla si poupravím vlasy.

My jakožto maturanti jsme se zřekli veškerých tradic a pod slavnostní taláry si oblékneme oblečení, které se na takovou událost ani náhodou nehodí. Uriel jde v roztrhaných džínech, stejně tak konverskách a seprané mikině po tátovi. Jak ho znám, určitě si dá na hlavu i tu stupidní baseballovou čepici. Díky bohyni Ily, ji přestal nosit každý den, ale stejně se jí nevzdá.

Já mám na sobě to, co bych se nikdy neodvážil obléknout. Džíny, vysoké kanady a Urielovu koženou bundu.

„Mám je!" zakřičí na celý apartmán.

„Kde byli?" uchechtnu se.

„Pod gaučem," zasměje se a vejde za mnou do koupelny. „No páni, sekne ti to."

„Fakt?" otočím se na místě, aby mě zkritizoval. „Není to divné?"

„Zapomněl jsi, že o tobě nedávno psali, že ti sluší všechno?"

„Odkdy ty věříš novinám?" ušklíbnu se.

„No jo, máš pravdu," vydechne. „Nejvíc ti sluším já. Mezi tvýma nohama, přesněji."

Praštím ho hřebenem po hlavě. Sice mě jeho slova těší a doslova se rozplývám, když tak mluví, ale občas dokáže být tak perverzní, až to není vhodné.

Třeba před našimi přáteli.

„Měli bychom jít, ať nepřijdeme pozdě," řekne a dá mi pusu na tvář.

„Vypadáš nervózně," vysměju se mu. „Čím to asi bude?"

Uriel něco neurčitého zamručí. Z gauče popadne svůj batoh a zkontroluje, jestli má všechno. Hlavně desky se svým projevem.

Byl požádán, jako nejlepší student z ročníku, aby promluvil k rodičům a svým spolužákům na závěrečném ceremoniálu. Už několik týdnů se snaží dát dohromady projev, který bude zároveň vtipný, ale aby si z toho ostatní něco odnesli.

Slyšel jsem ho nejméně stokrát, že bych ho mohl říct namísto něj.

„Jdeme?" pobídne mě.

Sjedeme výtahem do přízemí k zadnímu vchodu, kde má Uriel zaparkovanou motorku. Už několik měsíců mě pravidelně vozí do školy. Celkem s ní udělal pozdvižení a internetem běží spousta teorií, jestli mezi námi přece jen něco není.

Nedivím se, hlavně když na ní vypadá tak sexy, ale příští týden poputuje i s našimi věcmi do Madridu.

Jako vždy se k němu pořádně natisknu, když se rozjede. Až na naši rodinu a několik přátel, nikdo nemá ani tušení, že spolu skutečně chodíme. A už vůbec ne, že jsme manželé. To v podstatě stále nikdo neví.