Strážný anděl

20. THEO

Sedím na sklopeném prkénku od záchodu a slzy na tvářích si utřu do hřbetu ruky.

„Bolí to, Urieli!" zakřičím, když mi roluje nohavici kalhot ke koleni.

„Přestaneš už konečně brečet?" okřikne mě. „Je to jen škrábnutí. Já taky spadl z kola a neumřel jsem."

„Ale mě to bolí!" řeknu znovu hlasitě a plácnu ho po ruce, aby na mě nesahal.

„Musíme to koleno vydezinfikovat," namítne. „I mě to táta postříkal. Když ty nohavice nechceš vyhrnout, tak si sundej kalhoty."

Určitě mám opuchlý obličej od pláče, ale ještě víc nafouknu uraženě tváře.

Uriela nebolí nikdy nic. Nikdy jsem ho neviděl uronit jedinou slzu, jenže mě to bolí!

Seskočím ze záchodové mísy a stáhnu si kalhoty ke kotníkům. Koleno mám rozedřené do krve a hrozně to štípe. Posadím se zpátky na sklopené prkénko a on se přiblíží s dezinfekcí k mému koleni.

„Počkej," chytnu ho za zápěstí s tou lahvičkou v ruce. „Nebude to bolet, že ne?"

„Bolí tě to teď?" zeptá se mě a já přikývnu. „Jen to ještě víc štípne a pak už to ani neucítíš," řekne rozhodně a dezinfekci mi stříkne do rány.

A já křičím.

Spustím řev jako na lesy a Uriel křičí se mnou. Oba řveme na celý dům a koukáme na sebe.

Šíleně to bolí, až mi v koleni cuká, ale vnímám jen Uriho, protože mi nedává smysl, proč křičí on.

Křičíme na sebe, dokud nepřivoláme mou mámu s Miriam.

★★★

Probudím se nad ránem v Urielově náruči. Zdálo se mi o něm. Byl dítě, ale určitě to byl on.

Začnu nad tím víc přemýšlet a dojde mi, že to byl vždycky on. Všechny ty sny o malém černovlasém klukovi, kterému jsem nikdy neviděl do tváře...

Uriel.

Není možnost, že bych si to představoval. Naši o Urielovi nikdy nemluvili. Říkají sice, že kvůli mně, abych neměl v hlavě ještě větší zmatek, nebo abych si nerozvzpomněl na to, jak moc se mi po něm stýskalo, ale dle včerejšího večera to byli oni, kdo nechtěl zažívat tu bolest ze ztraceného syna. Chyběl jim.

„Kolik je hodin?" zamumlá Uriel rozespale a ani neotevře oči.

„Nevím. Ještě není světlo. Klidně spi," řeknu a pohladím ho po tváři.

„Se světlem vstávám jen v létě," povzdechne si a přetočí se na bok, aby se podíval na čas ve svém telefonu. „Ještě půl hodiny," zabrblá a otočí se zpátky čelem ke mně. Ihned rozevře svou náruč a já se do ní s radostí stulím.

Trochu zakloním hlavu a prohlídnu si ho. Vypadá poklidně. Spokojeně. Konečky prstů ho pohladím po čelisti a ukazováčkem obkroužím jeho rty. Jsou jemné.

„Theo, mám ještě půl hodiny," zamručí se zavřenými víčky až mě jeho dech zašimrá na tváři.

„Už ti někdo řekl, že jsi strašně pěkný?"

„Kdybychom se zrovna neprobudili, zeptal bych se tě, jestli jsi něco pil," řekne. „Takhle mě jen napadá, že se ti něco zdá."

„Popravdě, zdálo se mi o tobě," usměju se a on otevře alespoň jedno oko. „Zdálo se mi o tobě víckrát, jen jsem do teď nevěděl, že jsi to ty. Vždycky jsi byl zády."