Strážný anděl

29. THEO

U Bohmů jsem už několik dní a nevycházím z Uriho pokoje. Už mě nebolí celé tělo, a i otok z tváře zmizel až na tu zelenou modřinu pod okem. Ta půjde zamaskovat lépe než ten fialový flek, co jsem měl předevčírem.

Uriel dal výpověď v kavárně. Šíleně mě to mrzí, ale on se pořád dušuje, že mu to ani trochu nevadí. Jenže všechno, co dělá, dělá kvůli mně.

Jen jsem chtěl, aby stál při mně. Aby mě utěšil. Potřeboval jsem jeho sílu, ale on teď dělá rozhodnutí, které mu ovlivní celý život. Jen proto, že mám problém.

Ve čtvrtek ráno mě Uri vzbudí, když mi dá při odchodu pusu na tvář. Jako každé ráno. Včera přišel z poslední směny v kavárně a dlouho do noci jsme si povídali. O škole, o Dominice, o jeho přátelích ve Španělsku. Mám pocit, jako bych je znal, a to jsem je při tom nikdy neviděl.

Tématu André se oba vyhýbáme. Právě teď jsem se nikdy necítil líp, než kdy dřív a Uriel z pohrdání jeho osoby přešel k čiré nenávisti. Doslova ho nemůže vystát ani ve stejné místnosti, tak se o něm raději nebavíme vůbec, jinak by na něj přišel vztek.

Ale ještě mu nedal záminku, aby ho praštil. Což beru jako pozitivní věc. Nechci Uriela podceňovat, ale bojím se, že by mu André ublížil. Akorát by ho naštval a nemuselo by to skončit dobře.

A proč? Protože já!

Všechno je to kvůli mně a já se cítím hrozně, i když jsem zároveň vděčný, protože na to nejsem sám.

Stáhnu Uriela do postele, aby nikam nemohl odejít a zabořím mu nos do krku.

„Zůstaň tady se mnou," zahuhlám ospale a přehodím nohu přes jeho bok. „Kašli na školu. Chytrý jsi dost. Nepotřebuješ ji."

„Mám doučování," vydechne s úsměvem. „Musím tam, anděli," zvedne se na lokti a dá mi další pusu na tvář. Celou dobu, co jsem u nich mě ani jinam nepolíbil. Cítím, že si udržuje odstup a chce mi dopřát prostor, ale byl bych rád, za občasnou letmou pusu.

„Chybíš mi, když tady nejsi se mnou," zavrtím se, zatímco Uriel ode mě vstane.

„Ani si nevšimneš a jsem zpátky," naposledy mě políbí do vlasů a odejde.

Za hodinu bude odcházet Ily a pak si můžu skočit dolů pro snídani. Helen přichází chvíli před polednem.

Využiju toho, že jsem vzhůru tak brzo a napíšu Andrému. Píšu si s ním každý den jakoby nic. Musím to dělat a vím, že to Uriela neskutečně trápí, proto mu píšu převážně, když není doma, ale rozumí tomu. Vlastně mi to sám doporučil.

Snažím se. Skutečně hodně se snažím nesesypat už jen z těch zpráv, ale občas je to těžké. Nechci si ani představovat, jaké to bude, až ho uvidím tváří v tvář.

Sjíždím TikTok, abych částečně zahnal nudu, když na mě vyskočí náramky přátelství. Kožené, stříbrné, zlaté.

Uriel nám s Ily dal ručně vyrobený náramek a já bych ho nevyměnil ani za nic i když už to Uriel plánuje, ale třeba bych nám mohl koupit něco i já.

Vyjdu z pokoje abych si něco vzal z lednice v kuchyni. Na Helen je spoleh. Vždycky zařídí, aby bylo v domě dostatek jídla. Celé ty dny se o mě Uriel stará a věčně mě nutí něco sníst. Určitě jsem přibral pár kilo z toho nic nedělání, a jak neustále něco jím.

Zrovna si chystám čokoládové cereálie, když do kuchyně vejde Ily.

„Ahoj, Theo," usměje se na mě a následně vytřeští oči. „Proboha, co se ti stalo?" vyběhne ke mně a podívá se na mou tvář. Kdyby mě viděla v neděli, nejspíš by šla do mdlob.