Strážný anděl

27. THEO

Ponižující. To je přesně to pravé slovo pro situaci, když musíte doktorovi říct, že potřebujete rektální vyšetření.

Naštěstí je to celé za mnou a já s receptem na mastičky a léky na bolest vylezu z ordinace. I s vizitkou na psychologa a doporučením nahlásit to na policii, což udělat nemůžu. Ne teď, dokud nevymyslím, jak odstranit všechny ty fotky.

Nezničí to jen mou kariéru, ale může tím poškodit i otcovu firmu. Mámino dobré jméno. Jonáše. Ily.

Uriel mi jde hned naproti a chytne mě jemně za ruku. Neptá se, jak to šlo a já jsem rád. On se vlastně nezeptal vůbec na nic, a přesto to poznal.

„D-dostal jsem nějaké léky na bolest a masti na ty modřiny," vytáhnu telefon a ukážu mu recept.

„Vyzvednu to," přikývne a kód si vyfotí. „Běžte zatím s Míšou do auta. Můžete napsat Jonášovi, že jsme vyzvedli Thea a jedeme domů," kývne na svou ochranku. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že ho Jonáš nechává až takto hlídat.

Po boku Míši se vydám ven z nemocnice. Líbí se mi, jak to celé Uriel zařídil. Nejen, že si zajistil výmluvu, jak utéct z domácího vězení, ale navíc zařídil, aby se nikdo nedozvěděl o mé situaci. Jen ještě napíšu našim, že na noc nebudu doma.

Uriel po několika minutách nastoupí do auta i se Zdeňkem a malou taštičkou s léky.

„Zaplatím ti to," houknu tiše.

„Prosím tě," odmávne mě Uriel, zatímco se Zdeněk rozjede. „Měl bys napsat vašim, že u mě zůstaneš na noc."

„Už se stalo."

Uriel se na mě podívá a mírně se usměje, i když v jeho očích zahlédnu smutek. Natáhne ke mně ruku, aby mě chytil, ale já ji odstrčím a rovnou si mu lehnu hlavou do klína.

Neumí si ani představit, jak jsem vděčný, že je se mnou. Nikdo jiný v mém okolí není, za kým bych mohl přijít, aniž by měl zbytečně moc otázek.

Navíc... Uriel ví. A ochrání mě. Alespoň pro dnešek.

Sundá mi kšiltovku z hlavy a prsty mě víská ve vlasech. Musím mu usnout na klíně, protože snad o minutu později auto zastaví před domem Jonáše.

„Ily mi psala, že ještě nejsou doma, tak můžeme proběhnout v klidu ke mně," prozradí mi Uriel.

„Ona je s nimi?"

„Ne. Je v domě," povzdechne si a mírně se usměje. „Bude to v pohodě. Věř mi."

A já to udělám. Věřím mu naprosto bez výhrad. Tak, jako jsem mu vždycky věřil. Vždycky tam ten pocit byl. Proto jsem se s ním miloval. Proto jsem šel za ním.

Ještě, než vystoupím, nakloním se mezi přední sedadla. „Děkuju," houknu tiše na Uriho ochranku. Oba se na mě překvapeně podívají, ale z auta vystřelím dřív než si mě stačí důkladněji prohlédnout. Nevím, jestli jim to došlo, nebo jim Uriel něco naznačil, každopádně nestojím o to, aby viděli podrobnosti.

Uriel mě dotáhne do domu. Vyjdeme schody, ale on zastaví na rohu k chodbě vedoucí k jeho pokoji. Vykoukne, jestli je vzduch čistý.

„Zvládneš běžet?" šeptne tiše.

„Asi budu muset," odpovím mu stejně.

Ruku v ruce se rozběhneme až na konec chodby, kde mě Uriel doslova hodí do dveří.

„Uri?" zaslechnu Ily a Uri se otočí čelem k ní. „Co se děje? Proč jsi chtěl vědět, jestli je táta doma?"

„Nastali komplikace a já potřeboval trochu prostoru. O nic nejde," pronese Uri, zatímco já se schovávám za dveřmi, aby mě neviděla.