Strážný anděl

23. THEO

Když se v neděli ráno probudím sám, zklame mě to. Po tak intenzivním zážitku jsem doufal, že vedle sebe najdu Uriela, jenže, jak taky jinak, musel do práce.

Moc rád bych ho vzal na rande. Trochu víc ho poznal. Vyslechl historky z našeho dětství...

Ale on nemá čas. On nemá čas vůbec na nic.

Kouknu na telefon a zděsím se, že je chvíli po poledni. Ani máma mě nepřišla vzbudit na oběd.

Dám si rychlou sprchu, abych se zbavil toho potu a vůně Urielova těla. Bolí mě zadek, jenže takovým příjemným způsobem. Není to pálivý pocit, kdy se bojím udělat jediný krok, spíš jako když zatlačím na modřinu. Bolí to, ale příjemně. Hlavně, když si vzpomenu, proč mě bolí. O to víc mi na tom nezáleží.

Obléknu se do tepláků, volného béžového trička a sejdu dolů.

„Ahoj," mávnu na naše v obýváku. Táta má na klíně laptop a nejspíš pracuje, zatímco máma kouká do tabletu. „Proč jsi mě nevzbudila?"

„Chtěla jsem vás nechat vyspat," usměje se vesele. „Uriel je ještě nahoře?"

„Musel do práce," připomenu jí a v kuchyni najdu dnešní oběd, který máma vařila. Těstoviny s rajčatovou omáčkou.

Naberu si menší porci na talíř a u toho si broukám jednu z písniček od BTS. Nedávno jim vyšla jedna novější, a i když jedou teď spíše sólo, nezapomenou se připomenout, že jsou stále skupina. Je povedená, jako všechny jejich písně a totálně mi uvízla v hlavě. Jednou jsem si ji zkoušel zpívat, jenže umím sotva španělsky, natož korejsky. Byla to katastrofa. Řekněme, že by ze mě měli skvělou srandu, kdyby mě slyšeli.

Zvednu hlavu a všimnu si, že mě máma pozoruje s mírným úsměvem. A táta v šoku.

„Provedl jsem něco?" zeptám se zmateně.

„Vůbec ne," zakroutí máma hlavou, a ještě víc rozšíří svůj úsměv.

„Tak fajn," houknu a z mikrovlnky vytáhnu horký talíř.

„Máš dobrou náladu. Vyspal ses dobře? Jau!" vyhrkne táta a zamračí se na mámu.

„Ehm..." odkašlu si a usadím se k jídelnímu stolu. „Jo. Vyspal jsem se normálně. Jako vždycky," trhnu rameny a pustím se do jídla.

„To je skvělé," promluví máma nadšeně. „Moc skvělé."

Zamračím se nad nimi, protože se oba chovají divně, jenže se nestihnu zeptat, co jím přelítlo přes nos.

Domem se rozezní zvonek, až ve mně hrkne. Mám neblahé tušení, kdo za dveřmi stojí a necítím se na to, abych šel otevřít.

„Klidně jez," mávne na mě máma a vstane z pohovky. „Dojdu tam."

Trhaně přikývnu, ale jídla už se nedotknu. Ne, když mám stažený žaludek.

„André?" zvolá máma překvapeně. „Děje se něco?"

„Zdravím, paní Donovanová," zaslechnu tlumeně jeho hlas. „Přišel jsem vyzvednout Thea. Táta pořádá koktejlový večírek a on slíbil, že půjde se mnou."

„On ti to slíbil?" zeptá se máma. „Tak to mě moc mrzí, André, ale Theo před chvílí odjel vyřídit moje pochůzky. Večer pořádám charitativní večírek a on zase slíbil mě, že mi pomůže. Nezlobíš se, že ne? Potřebuju, aby tam se mnou byl. Ty ženské ze sdružení ho milují, tak si nedovolí nic zkritizovat, když mi bude Theo pomáhat."

„Ani se nezmínil," zaslechnu Andrého. Rozklepou se mi ruce a opatrně položím příbor do talíře, abych nevydal hluk. Koutkem oka postřehnu tátu, jak se nad máminými slovy zarazil, jenže když se podívá na mě, věnuje mi menší úsměv. „Vždycky mi řekne předem, že o víkendu nemůže a tentokrát... to neudělal."