You And I Forever...

27.

Kapitola 27.
Kdyby
26.12.1982

Mám pocit že umřu, jak jsem nervózní. To bych asi neměla říkat.. No zkrátka se bojím. Neskutečně.

Teď se blížíme ke vchodovým dveřím. Celá se třesu. Nahmatám Brianovu ruku a pevně se jí chytnu.

Stojíme těsně před dveřmi. Hned jak Brian natáhne ruku ke zvonku, zastavím ho.
,,P-počkej.''
Brian mlčky sundá ruku ze zvonku. Ani nevím, proč jsem ho zastavila. Prostě chci ten okamžik setkání co nejvíc oddálit.
,,Můžeš.'' přikývnu. ,,Jo a, nic jim neříkej o mojí nemoci. Bude to tak lepší.''
,,Dobře.'' Brian přikývne a zmáčkne zvonek.

Za malou chvíli se dveře otevřou. Stojí v nich postarší menší dáma s krátkými tmavými blond vlasy a brýlemi na očích s vysokým mužem ve flanelce s bílými krátkými vlasy a jemným strništěm na tváři.

Ticho mezi námi mě hrozně znervózňuje. Zároveň ale nevím, jak ho prolomit. Jen se dívám svým rodičům do očí.

,,Ahoj holčičko. Jsem Valerie, tvoje máma.'' prolomí ticho Valerie. V očích se jí lesknou slzy.
Opatrně mě pohladí po ruce. Když je znovu vidím, vybavuju si čím dál vzpomínek s nimi. Tátu si pamatuju trochu jinak, ale nějak mě to nezaráží. Zestárl, změnil se.
Nahnu se k mamce a pomalu ji obejmu. Pevně si mě k sobě přitiskne, jako by na tenhle okamžik čekala celý život. Proč mě pak ale opustila?
,,Pojďte dál.'' pobídne nás Neil.

Posadíme se všichni do obýváku. Valerie nám nalije čaj.
,,Asi.. asi máš hodně otázek.'' řekne Valerie když se posadí do křesla.
,,To máš pravdu.'' přikývnu. ,,Co vás donutilo dát mě do děcáku?''

Valerie se zhluboka nadechne.
,,Když jsem poznala tvýho tátu, šíleně jsem se do něj zamilovala, milovala jsem ho jako nikoho předtím. Když ses nám narodila, byla jsem nejšťastnější člověk na světě, ale on z toho nebyl tak nadšený. Ze začátku to nedával tak najevo, později mi ale přestal pomáhat a pak mi začal vyhrožovat, že mě opustí jestli se tě nezbavím. Byla jsem mladá, zamilovaná, blbá a tak jsem tě dala do děcáku. Po asi roce mě stejně opustil.'' Valerie se odmlčí.
Zmateně se podívám na Neila.

,,Já jsem Thomas, nejsem tvůj otec. Tvoji mamku jsem poznal pár let po tom co ji Neil opustil.''
Tak to jsem nečekala. Překvapeně zírám před sebe a snažím se to nějak zpracovat.

,,Od prvního dne co jsem tě tam nechala jsem toho litovala a hrozně si mi chyběla. Když jsem tě potom chtěla zpátky, řekli mi že to z nějakého důvodu není možné. Vyčítám si to celý svůj život.'' po tváři jí steče slza.

Na jednu stranu, kdyby mě tehdy nedala do děcáku, neměla bych tak špatný dětství a žila bych si líp. Na druhou stranu ji chápu, zamilovaný lidi dělají kolikrát zvláštní věci. Navíc, kdyby se to nestalo, s největší pravděpodobností bych nepracovala jako prostitutka a nepoznala bych Briana.
Samé kdyby...

,,Nemusíš-nemusíš si to vyčítat. Každý občas udělá chybu. Neměla jsem to sice úplně nejlehčí, ale ani nejtěžší. Vždy se našlo něco dobrýho. Takže se tím už nemusíš trápit, jsem tady a odpouštím ti.. Mami.'' překvapeně se na mě podívá a usměje se.

Od této chvíle jsme si začali povídat o všem co se nám stalo, nejčastěji co byli veselé historky. Vyprávěla jsem mamce jak jsem poznala Briana, ovšem bez toho abych zmínila jako co jsem pracovala, na oplátku mi mamka vyprávěla jak ona potkala Thomase.

Thomas je neskutečně milej. Celou dobu se ke mně choval jako by byl můj táta. Možná je to tak lepší, že jsem svýho pravýho tátu nepoznala. Nebyl to nejspíš hodnej člověk.

,,Moc vám děkujeme za všechno.'' řeknu při odchodu.
,,My děkujeme za návštěvu.'' usměje se Valerie.
Na rozloučenou se s Valerií i Tomem obejmu. Z auta jim naposledy zamávám a odjedeme.

,,Briane děkuju.'' zašeptám a chytím ho za ruku.
Brian se na mě usměje a dál se věnuje řízení.