36.

3 0 0
                                    

Kapitola 36.
Kdo má největší postel?
3.12.1983

Dnes jsem celý den opět proležela v posteli. Cítím se příšerně. A takhle je mi častěji a častěji. Jediné, co můžu dělat je spát, číst si, nebo poslouchat hudbu.
Vždy, když jen takhle ležím, mám dost času přemýšlet. I když bych spíš měla myslet na něco hezkýho, musím myslet na ty horší věci, protože i ty patří k životu.
Život není jen zalitý sluncem.

Ubíhají mi poslední chvíle života, nevím kolik těch chvil ještě bude. Můžu jen čekat, nic jiného mi nezbývá. Co bude, až tu nebudu? Co bude s Brianem? Nechci ho opustit!... Je mi ho hrozně líto, musí se o mě starat a pomáhat mi. Jsem mu za to samozřejmě hrozně vděčná. Nejvíc mě mrzí, že s ním nemůžu být déle, dokud nás smrt nerozdělí. Myslím ale tu smrt, co přijde ve stáří. Taky mě mrzí, že s ním nemůžu mít rodinu, tak moc bych ji chtěla...

Kromě budoucnosti beze mě myslím ale i na svoji minulost. Vždyť já nic nedokázala, nic jsem za ten krátký čas nestihla. Nic tu po mně nezůstane, budu zapomenuta jako ta co zemřela na AIDS. Lidi se budou opovrhavě tvářit až uslyší, že jsem zemřela právě na tuhle nemoc. Všichni lidi na tomhle světě, kromě čtyř lidí.

Namáhavě se natáhnu pro blok a propisku na nočním stole. I když nemám moc síly, rozhodnu se napsat nějakou svoji poslední závěť nebo dopis pro mé blízké až tu nebudu.

Ani nemusím moc dlouho přemýšlet, co napsat. Prostě to samo přijde, od srdce.
Zrovna když jsem u konce dvoustránkového slohu, domů dorazí Brian. Papír rychle přeložím a schovám pod peřinu.

,,Ahoj Alex.'' usměje se posadí se na kraj postele.
Chytne mě za ruku.
,,Jak se cítíš?''
,,Je to na nic ale co už.'' pokrčím rameny a povzbudivě se usměju.
Na Brianovi vidím, že se kvůli mně trápí. To pak trápí i mě.
Bude to zvládat dobře až tu nebudu? Nechci aby se kvůli mě trápil.

,,Briane, prosím slib mi něco.'' zašeptám.
,,Copak?''
,,Slib mi, že až tu nebudu, nebudeš se kvůli mě trápit. Hledej ve všem něco hezkýho, dělej to co máš rád a co tě baví, buď šťastnej, skládej hudbu. A na mě mysli co nejmíň.''
Brian vypadá trochu zaskočeně a očividně nemá moc v plánu mi tohle slíbit.
,,Jak na tebe nemám myslet, když tě miluju.''

Pokaždé, když ty dvě slova vysloví, mám pocit, jako by to bylo poprvé. Pořád je to stejně krásný a milý.
,,Hlavně netruchli.'' pousměju se.

~•~

,,Ahoj drahoušku!''
Freddie vletí do mé ložnice jako tornádo a s ním i pozitivní energie, která rozzáří celý pokoj.
,,Ahoj.'' zasýpu, protože moc nemohu mluvit.
,,Dáš si s náma oběd?'' zeptá se ho Brian ve dveřích.
,,Moc rád.'' přikývne Fred.
,,Zrovna posloucháš toho.. milovníka lam?'' zeptá se Fred když si uvědomí že na gramofonu zrovna hraje deska Michaela Jacksona. Usměju se nad tím.
,,Jednou si do studia přivedl i opici. Ta byla hrozně drzá, lezla všude. Nedokážu ale říct co bylo horší jestli opice nebo ta lama.'' kroutí nad tím hlavou a já se jen tiše směju.

,,Frede oběd je na stole.'' prohlásí Brian když mi do postele přinese talíř s polévkou.
,,Nevadilo by kdybych se najedl tady s Alex?''
,,Jo!'' přikývnu souhlasně.
,,Tak jo.'' uchechtne se Brian a přinese sobě i Fredovi oběd ke mě do postele.
,,Tohle musíme někdy udělat i s Rogem a Deacym. Uspořádáme společný oběd v posteli! Kdo ji má z nás největší?'' zamyslí se Fred a uchechtnu se nad jeho nápadem.

You And I Forever...Kde žijí příběhy. Začni objevovat