You And I Forever...

37.

Kapitola 37.
Poslední přání
O rok později
3.3.1985

Nedokážu to popsat, ale tak nějak cítím, že už tu dlouho nebudu. I když je mi líto, že tu nechám Briana a kluky, jsem s tak nějak smířená. Brianovi jsem to o tom neřekla. Je to citlivá dušička a trápil by se ještě víc než už se trápí. Možná by mi ani nevěřil.

Poslední dny jen ležím, víc toho nezmůžu. Z a to kluci makají o sto šest. Vydali album The Works a teď se pomalu začínají připravovat na velký dobročinný koncert. Vystoupí na něm největší hvězdy současnosti, což automaticky znamená, že i Queen tam musí být. Tak moc bych tam chtěla být naživo! Užít si tu atmosféru, potkat další hvězdy..

,,A kdo tam ještě bude?'' zeptám se Briana tichým unaveným hlasem.
,,Třeba U2, Paul McCartney i Bob Dylan.''
,,Kéž bych se s nima mohla poznat osobně.'' povzdechnu si.
,,Co třeba.. kdybych třeba Paula pozval k nám na čaj!'' napadne Briana.
,,Ne proboha! Aby mě viděli takhle? Jako mrtvolu?''
Já to beru jako srandu, Brian moc pobaveně nevypadá. Je to pro něj asi těžký.

,,Už se nemůžu dočkat až vás uvidím ve Wembley.'' pousměju se.
Brian mi úsměv oplatí. Pod ruku se mi zrovna přitulí moje Coco. Když jí podrbu na hlavě, začne tiše příst.

Mám trochu obavy, jestli vůbec jejich koncert stihnu. Snažím se ale na to co nejvíc nemyslet a prostě se slepě na koncert těšit.

,,Kdybych měla v ten den trochu síly.. mohla bych se tam jít na vás podívat?'' špitnu.
Brianovi se nápad očividně nezamlouvá. Chvíli se mi jen dívá zamyšleně do očí a přemýšlí nad tím, co říct.
,,Uvidíme.'' usměje se.

~•~

Pomalu ze mě odchází poslední kapky veškeré energie co v sobě mám. Zato fyzická bolest neustupuje. Díky bohu za ty léky co mám, jinak bych se cítila ještě hůř.

Jedině Brian, který mě celou dobu drží za ruku, mi pomáhá abych na to všechno tolik nemyslela. Je mi ho líto, že tu musí být, že mě musí vidět takhle. Jsem za to ale nesmírně vděčná. Nejen ale za to že mi pomáhá. I za to, že na mě tehdy narazil, když Roger hledal nějakou holku na noc. Jsem mu vděčná za všechno co pro mě udělal, co jsem s ním zažila..

Během této klidné chvíle začne zvonit telefon. Brian se k němu líně dopotácí. Z jeho hlasů poznám, že mluví s Fredem. Když po pár minutách sluchátko položí, oznámí že se u nás Fred a chvíli zastaví. Za pár minut už zase rozzáří naši ložnici.

,,Ahoj drahoušku!''
Tohle je asi poprvé, co mi Fredova pozitivita nezvedla náladu a cítím se pořád stejně hrozně. A to i když dorazila moje bestie. Freddie si toho nejspíše všimne. V klidu se posadí na kraj postele a chytne mě za ruku.
,,Ahoj Freddie.'' zašeptám a pokusím se o úsměv.

Na pár minut se všichni odmlčí. Ale to nevadí. Jsem ráda, že tu Fred je, I když to na mě asi není tolik vidět. Brian po chvíli odejde do kuchyně udělat Fredovi čaj.

,,Můžu pro tebe něco udělat? Mám ti něco přinést, něco koupit, zařídit.. Pamatuj že pro tebe udělám všechno Alex.''
,,Díky Freddie.'' zašeptám. ,,Chtěla bych se naposledy podívat na tvoji zahradu.''

Fred vypadá lehce zaskočeně. Ale chci ji ještě jednou vidět. Vždy působila tak klidně a mírumilovně, a proto jsem ji tak milovala.
,,D-dobře. Ale neříkej naposledy, na moji zahradu se podíváš určitě ještě nejmíň stokrát.''
I když oba víme, že to není pravda, nic nenamítám.

~•~

Brian mě ve své náruči odnese přes celý dům až na terasu Freddiho japonské zahrady. Posadí mě na zahradní židli a zabalí mě do deky. Na celou zahradu svítí slunce, všechno je tak rozzářené a nádherné. V jezírku potichu šplouchá voda, na kvetoucí sakuře zrovna zpívá malý vrabec a i když jsme v rušném chaotickém Londýně, tady vládné poklidná okouzlující atmosféra.