Sweet serial killer

2.

Děkovala jsem komukoliv, kdo na mě to ráno dohlížel, že nebyla nikde žádná zácpa ani nehoda, takže jsem stihla ke škole dorazit relativně včas. Kdybych měla být přesnější, dorazila jsem tak, abych nepřišla znatelně pozdě. Před budovou, ve které se konala přednáška, nestál už tou dobou skoro nikdo až na pár opozdilců. V jednom z nich jsem poznala Olívii. Stála před vchodem a naštvaně přešlapovala na vysokých podpatcích, zatímco kontrolovala čas na hodinkách. Ani trochu nevypadala, jako by za sebou už měla dvouhodinovou přednášku.

„Amélie," vyštěkla, jakmile jsem stála dost blízko na to, aby nemusela křičet, abych jí slyšela. „Čekám tady jak idiot už asi dvacet minut. Můžeš mi říct, kde jsi ksakru byla? Nebo proč si mi aspoň nedala vědět?"

Nepřipadalo mi moc spravedlivé, jak se v tu chvíli chovala. Vždycky to totiž byla ona, na koho se muselo čekat. Nezáleželo na tom, jestli se měla sejít jen se mnou nebo s větší skupinkou. Rozdíl nedělala ani když šlo o něco opravdu důležitého. Vždycky se někde něčím zdržela. Nikdy z ničeho neměla žádný průšvih jen díky tomu, že by se dokázala vykecat snad i z vraždy. Rozhodně mi neměla co vyčítat.

Nic z toho jsem jí ale neřekla a to hned ze dvou důvodů. Za prvé proto, že to byla maličkost a nemělo cenu se kvůli tomu hádat, a za druhé jsem věděla, že Olívie nikdy nevydrží naštvaná dlouho. Během první, nebo nejpozději druhé přednášky mi bude chtít něco říct a zkrátka to nevydrží. Už jsem jí nějaký ten pátek znala a věděla jsem, že její vztek a křik, nehledě na to, jak by to mohlo vypadat, nikdy nebyl tak vážný. Moc dobře jsem věděla, že teprve když Olívie mlčela, byla něco opravdu špatně a bylo na čase se vzdát, pomalu vycouvat z místnosti a vzdálit se do bezpečné vzdálenosti, dokud jí to to nepřešlo.

Bylo zvláštní přemýšlet nad tím, jak dobře jsem jí znala a jaké dobré kamarádky se z nás staly, vzhledem k tomu, jak špatně náš vztah vlastně začal. Už ve chvíli, kdy nám byl přidělený společný pokoj, bylo naprosto očividné, že jsme každá úplně jiná. Po vážně trapném seznámení, během kterého ani jedna z nás nevěděla co říct, jsem Olívii prvních pár týdnů sotva viděla. Když jsem ráno odcházela na přednášku nebo do knihovny nebo kamkoliv, kam jsem potřebovala jít, Olívie ještě spala nebo se večer před tím vůbec nevrátila, a když jsem večer přišla, byla většinou už pryč nebo se zrovna chystala odejít.

Nevěděla jsem, kam chodila a většinou ani s kým, ale podle těch pár jedinců, které jsem zahlédla, jsem si byla víc než jistá, že to rozhodně nebyl typ lidí, se kterými bych chtěla mít něco společného. Nerada jsem soudila lidi podle vzhledu a stála si za tím, že jsem to neudělala ani v tomhle případě. Spíš mi vadilo, jak byli všichni hlasití a podle útržků rozhovorů, které jsem zaslechla, když Olívie s někým telefonovala, jsem tušila, že bych si s nimi ani neměla co říct.

Já jsem svoje večery tenkrát trávila kapku marnými pokusy se zabydlet a zvyknout si na to, že jsem byla poprvé za svůj život tak daleko od rodičů. Nebyla jsem zvyklá být sama a to, že jsem byla naprosto bez kamarádů a navíc v cizím městě jsem snášela hůř, než jsem původně čekala.

Každopádně kdybych řekla, že jsem během těch týdnů s Olívií promluvila tak maximálně třikrát, nepřeháněla bych. Náš vztah se nečekaně obrátil k lepšímu, když Olívie přišla jednou nad ránem domů a hodně nahlas brečela. Neměla jsem nejmenší tušení, co se mohlo stát a i když jsem jí tehdy nijak zvlášť neznala a nebyly jsme nijak blízké, nebyla jsem bezcitná. Čekala jsem toho spoustu, ale rozhodně ne to, že by mi, když jsem (pochopitelně znepokojená) vylezla z pokoje, padla do náručí, jako bychom byly bůh ví jaké kamarádky. Nechtěla vůbec mluvit o tom, co se stalo a po pár minutách mi pozvracela triko, což vyvolalo další vlnu srdcervoucích vzlyků a tentokrát se k tomu přidaly i skoro nesrozumitelné omluvy.