Sweet serial killer

24.

Už nějakou dobu jsem se dívala na špinavé místo na bílé stěně. Neposlouchala jsem, co mi říkal policista, který se mnou byl ve výslechové místnosti. Jeho přehnaně jemný a opatrný tón hlasu mi byl nepříjemný. Slova říkal pomalu, jako bych měla problém pochopit, co mi říkal, kdyby to nedělal.

Chtělo se mi křičet. Potřebovala jsem, aby přestal mluvit a nechal mě jít domů. Už jsem nechtěla znovu opakovat, co přesně jsem viděla. Nechtěla jsem znovu vysvětlovat, co se stalo a proč jsem do té uličky šla, když jsem to sama nevěděla. Nechápala jsem, proč jsem tam musela dál zůstávat. Možná čekali na něco víc, na něco dalšího. Asi si mysleli, že když mi dají dostatek času, mohlo by ze mě vypadnout něco dalšího.

Zřejmě předpokládali, že jsem byla v šoku a měla jsem kvůli tomu problém si vybavit všechno do detailů, ale to se mýlili. Pamatovala jsem si všechno. Vlastně jsem tu scénu od té doby, co jsem začala znovu vnímat, nedokázala dostat z hlavy.

Neustále se mě někdo ptal, jestli jsem nechtěla deku (dali mi jí, i když jsem řekla, že jí nechci), čaj, kávu, s někým si promluvit... Jediné, co jsem ale v tu chvíli doopravdy chtěla a potřebovala, bylo ticho. Chtěla jsem teplo mojí postele. Chtěla jsem bezpečí mého bytu. Ale úplně nejvíc jsem toužila po klidu. Chtěla jsem přestat myslet na to, co jsem viděla, chtěla jsem ten výjev dostat z hlavy. Místo toho jsem byla na policejní stanici mezi lidmi, kteří mi to celé neustále připomínali a chtěli, abych o tom pořád dokola mluvila.

Unaveně jsem zakroutila hlavou, když mi někdo znovu položil otázku, kterou jsem slyšela už třikrát. Místo pořádné odpovědi, jsem se konečně poprvé od doby, co mě posadili do téhle malé místnosti, podívala na policistu, který se snažil tvářit trpělivě, ale bylo na něm vidět, že mě pomalu ale jistě začínal mít plné zuby. Byli jsme na tom očividně podobně.

„Chci jít domů," řekla jsem a přerušila jsem tak jeho další otázku. Konečně jsem vyslovila nahlas, co jsem si opakovala v hlavě poslední dvě hodiny. Jakmile jsem promluvila, ucítila jsem pálivou bolest v krku. Zřejmě jsem před tím křičela víc, než jsem si původně myslela. Takhle chraplavý hlas jsem neměla ani při mojí nejhorší angíně.

Policista se okamžitě zatvářil kysele, konečně mu na chvíli z tváře spadla ta maska hraného pochopení a soucitu a nahradila jí skutečná emoce, kterou v tu chvíli cítil – frustrace. Čekala jsem, že mi řekne, že jsem nikam jít nemohla, jako to bylo hned na začátku, ale místo toho si povzdychl, zvedl se a odešel. Za chvíli mi přišel jiný policista oznámit, že jsem mohla odejít.

Než jsem definitivně odešla, tak se ještě několikrát ujistili, jestli jsem si doopravdy na nic nevzpomněla, ale stejně jako všechny jejich pokusy před tím, i tenhle byl zbytečný.

Pak už jsem konečně stála před budovou, do které už jsem se nechtěla nikdy vrátit, a odněkud se ke mně vyřítila Olívie. Těsně před tím, než mě pevně objala, jsme si všimla, že se mračila a vypadala naštvaně. Podle toho, co jsem pochytila z jejího mumlání, (což bylo něco, co dělala jenom když byla opravdu hodně naštvaná) mi došlo, že byla vytočená, protože jí za mnou celou dobu nepustili. Teprve v tu chvíli jsem pochopila, že na mě čekala před stanicí od té doby, co jsem jí zavolala, což bylo hned potom, co mě na stanici přivedli. Okamžitě mě vůči ní zaplavil nepopsatelný vděk a láska.

Až když mě pustila, všimla jsem si Dannyho, který nervózně přešlapoval u svého auta. Stačily mu jen tři kroky k tomu, aby stál přímo přede mnou.

„Nejsem nemohoucí," řekla jsem pobaveně, když mě Danny okamžitě chytl kolem ramen a vedl mě k autu. „Jsem v pořádku, chodit ještě zvládnu sama," dodala jsem, ale naprosto zbytečně.