Sweet serial killer

23.

Opět jsem se přesvědčila, jak lehké pro mě bylo zapomenout. Pokaždé jsem byla schopná zapomenout, jaká hrozná noční můra bylo blížící se zkouškové období. Jakmile jsem totiž měla zkoušky za sebou, až moc snadno jsem zapomněla na stres, pod kterým jsem dlouhé týdny byla, a na probdělé noci strávené učením na poslední chvíli.

Jenže to tu bylo znovu. Byla jsem unavená jako nikdy (nepochybně jsem tohle říkala pokaždé) a sotva jsem se udržela na nohou. I tak jsem se ale někdy přistihla, že jsem se bezdůvodně usmívala. Nebyl to nijak velký úsměv, ze kterého by mě bolely tváře, ale pokaždé, když jsem zahlédla svůj odraz, všimla jsme si, že jsem měla koutky rtů trochu pozvednuté. Vždycky mě to překvapilo.

Prožívala jsem ale i naprosté opaky takových chvílí. Někdy jsem totiž měla pocit, jako kdybych se už nikdy usmívat neměla. Občas se mi zdálo, jako bych čekala, až se stane něco špatného, jako by bylo jen otázkou času, než se něco stane.

Obě věci způsobovaly, že jsem se během probdělých nocí, během kterých jsem měla v plánu se učit, nemohla soustředit. Mou mysl zaměstnávaly myšlenky na mnohem zajímavější věci – některé z těch věcí byly krásné, některé byly naopak tak děsivé, že jsem musela učení vzdát a najít něco, čím bych se mohla rozptýlit. Množství učiva, které jsem si musela zapamatovat, mi připadalo jako nekonečné. A vzhledem k tomu, že jsem se ani nedokázala pořádně soustředit na věty, které jsem četla, zapamatování si těch věcí se ukázalo jako skoro nesplnitelný úkol.

Slunce slabě svítilo a zahánělo tak všechny nepříjemné myšlenky, které zahlcovaly mojí mysl když byla tma a ticho. Aspoň na chvíli nebylo v mé hlavě ani jediné smítko obav. Věděla jsem, že se dřív nebo později vrátí, ale na tu krátkou chvíli jsem si užívala klid, který mi pěkné počasí dopřálo.

Aspoň na chvíli jsem byla schopná nemyslet na vraždy, které se, jak se zdálo, přesunuly na druhou stranu města. Byly teď sice daleko od míst, kde jsem se pohybovala, ale nevypadalo to, že by se člověk, co to dělal, chystal přestat, takže mi ani to, že jsem nebyla v jeho bezprostřední blízkosti, na duši neulehčilo.

Poslední oběť našli teprve před pár dny a zatím se nepovedlo ji identifikovat, protože se nepodobala nikomu z pohřešovaných a na výzvu policie se nikdo neozval.

Ve všech novinách i v pořadech, ve kterých o tom mluvili, se odborníci (pokud se jim tak dalo říkat) shodovali, že řádění toho maniaka vrcholilo. Byli přesvědčení, že byl vrah čím dál tím odvážnější, protože měl pocit, že může cokoliv, že dokáže cokoliv, že je nepřemožitelný a to měl být, podle jejich názoru, začátek jeho pádu. Domnívali se, že pachatel dřív nebo později udělá nějakou zásadní chybu, díky kterého ho nakonec chytí. Nepochybovali o tom, že to, že nechával těla na viditelných a lehce přístupných místech, byla jednou z jeho největších chyb, která ho nakonec bude stát život. Prý si ho dřív nebo později někdo bude muset všimnout (přitom ignorovali, že do teď se to ani jednou nestalo).

Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli jsem jim věřila. Když ho nechytili za celé dlouhé měsíce, proč by se najednou mělo něco změnit. Už dlouho mluvili o tom, že se jeho metody stupňovaly, už dlouho tvrdili, že brzy konečně udělá chybu. Zatím se to ale nestalo a neviděla jsem důvod, proč by se to mělo najednou stát. Naopak mi přišlo, že se jim ten vrah vysmíval, snažil se jim ukázat, že nehledě na to, jak moc se snažili, na něj zkrátka nemají a nechytnou ho, dokud to on sám nebude chtít.

Jenže povídání o tom, že ho policie dopadne, a uklidňování, že už to nebude trvat dlouho, bylo přesně to, co lidé chtěli a hlavně potřebovali slyšet. Dávalo jim to aspoň nějakou naději, a hlavně to bylo to jediné, co bránilo v absolutní panice.