Sweet serial killer

25.

Seděl jsem v malé kavárně na samém konci města. Nacházela se v úplně poslední budově, která na ulici byla, pak už nestály žádné domy, restaurace ani obchody. Dál už byla jen silnice vedoucí pryč odsud. Kavárna byla prvním místem, které lidé potkali, když po nekonečných kilometrech narazili na civilizaci a naopak byla to poslední, s čím se loučili při odjezdu. Jiná silnice sem ani odsud nevedla.

Ruch města do kavárny jen sotva doléhal, byl přehlédnutelný, dal se bez velkých potíží zcela ignorovat. Jako by kavárna byla svým vlastním světem, odděleným od šílenství okolí. Místo k sezení jsem si našel až úplně vzadu, v nejtmavším koutu místnosti. Pozoroval jsem lidi okolo sebe, jak s úsměvem vedli rozhovory o nepodstatných věcech, zatímco káva na stole přede mnou pomalu stydla a stávala se z ní nepitelná břečka.

Přemýšlel jsem nad tím, jak se někdo z návštěvníků kavárny možná dozvěděl, že ho přijali na vytouženou školu, nebo možná konečně vyšel film, na který se tak dlouho s kamarády těšili. Možná všem okolo mě vycházelo všechno, o čem snili.

Obtěžovalo mě to. Nebylo to spravedlivé. Nebylo ani trochu spravedlivé, že já jsem žil život, jaký jsem žil, zatímco oni si mohli bezstarostně užívat. Proč jsem já musel trpět, když oni ani nic o pravé bolesti nevěděli? Já jsem si takový život nevybral, nechtěl jsem ho. Neudělal jsem nic, čím bych si zasloužil cokoliv z toho, co se mi stalo.

Od stolu, který se nacházel u toho mého až příliš blízko na to, aby mi to bylo příjemné, se ozval hlasitý, protivně pisklavý smích dvou dívek, zřejmě středoškolského věku. Skoro jsem mohl cítit, jak ve mně v tu chvíli něco povolilo. Zvedl jsem se tak prudce, až se židle, na které jsem ještě vteřinu před tím seděl, převrhla a s hlasitou ránou dopadla na podlahu.

V kavárně okamžitě zavládlo hrobové ticho. Veškeré pohledy směřovaly mým směrem – některé z nich zvědavé, některé mě soudily za to, že jsem je vyrušil. Dívky, které byly příčinou mého náhlého výbuchu, na mě koukaly částečně zmateně, jelikož nemohly pochopit, co se mi tak najednou stalo, a částečně s obavami, způsobené tím, že neměly nejmenší tušení, co bych mohl v té situaci udělat a čeho bych byl schopný. Byly ode mně nepatrně odkloněné, což si možná ani neuvědomovaly, a vypadaly, že byly připraveny se dát na útěk, pokud by to situace vyžadovala.

Zřejmě jsem nebyl jediný, kdo měl nervy napnuté k prasknutí.

Já jsem však neměl v plánu situaci eskalovat, nestálo mi to za to, proto jsem do té kavárny nepřišel. Prudkým gestem, při kterém se dívky odtáhly ještě o kousek, jsem z kapsy vytáhl peníze a upustil jsem na stůl příslušnou bankovku. Bez dalšího ohlédnutí, avšak vědom si toho, že pozornost všech přítomných byla stále zaměřena na mě a každý můj pohyb, jsem podnik opustil.

Neměl jsem rád smích ostatních lidí. Možná především proto, že jsem na něj nebyl zvyklý, byl to pro mě zvuk poněkud cizí. Nevyrůstal jsem obklopený šťastnými usmívajícími se příbuznými. Většinou jsem proto ani nevěděl, jak reagovat, když se lidé kolem mě smáli. Bylo pro mě těžké rozlišit, co mi mělo přijít vtipné a co bylo naopak něco, čemu by se nikdo smát neměl.

Pláč, křik, agrese... tomu všemu jsem rozuměl, to vše jsem chápal a neobtěžovalo mě to. Ale projevu lidské radosti, především smíchu, jsem zkrátka nerozuměl. Většinu času jsem ani nerozuměl tomu, co takovou reakci vyvolalo.

Aniž bych si to plně uvědomoval, začal jsem dýchat rychleji a s větší námahou než bylo běžné. Vzduch se mi při každém nádechu zasekával v hrdle a z mého krku se pak ozývalo sípání, se kterým bych mohl zkusit svou šanci v hororovém filmu o nemrtvých zombie. Zamířil jsem směrem k domovu (pokud jsem tomu tedy domov vůbec mohl říkat). Už jsem si vlastně ani nepamatoval, jaké to bylo, mít opravdový domov. Mít místo, kde bych se cítil příjemně, kde bych byl v bezpečí, kde bych měl pocit, že jsem tam skutečně patřil a byl jsem tam chtěný. Nevybavoval jsem si, jaký to byl pocit, když jsem šel domů s vědomím, že tam na mě čekal někdo, kdo mě měl rád a kdo si přál, abych se pokaždé, když jsem odešel, znovu vrátil.