Sweet serial killer

33.

Čekal jsem, až přijde. Konečně měla nastat má šance všechno skončit. Nemohl jsem se dočkat, až se budu moct konečně nadechnout z plných plic a budu si moct říct, že jsem se ho skutečně jednou pro vždy zbavil. Tušil jsem, že to bude úžasný pocit.

Tentokrát jsem byl připravený. Tentokrát jsem si byl více než jistý, že až nastane čas, nezaváhám. Neexistoval jediný důvod, proč bych zaváhat měl. Ten člověk pro mě nebyl ničím. Možná kdysi dávno býval nejdražší a nejmilovanější osobou, kterou jsem při sobě měl, ale ty doby byly dávno pryč. On sám se o to postaral. Kvůli němu jsem měl každou noc noční můry, které ale pokračovaly i po probuzení. On mohl za můj neustálý strach, který mě nikdy neopouštěl, jen se několikanásobně zhoršil při každém vrznutí toho starého, prohnilého domu, který přetékal jeho ohavnými činy a utrpením nás obou.

Ten dům jsem nenáviděl skoro tak moc jako jsem nenáviděl jeho. Nenáviděl jsem den, kdy jsme se do něj přestěhovali. Nenáviděl jsem den, kdy jsme musel opustit pohodlí mého pokoje, kdy jsem musel opustit můj domov a nezbylo mi nic jiného, než obojí vyměnit za zašlý, opotřebovaný nábytek domu, ve kterém by snad nechtěl bydlet ani člověk, který by jinak skončil na ulici.

Netrvalo dlouho, než jsem začal nenávidět i všechny dny, které přišly později.

Až příliš dobře jsem si uvědomoval, že jsem se odtamtud musel dostat za každou cenu, že jsem se od něj musel dostat co nejdál a co nejrychleji to šlo. Mohl jsem vidět, jak se nenávist, kterou vůči mně choval od chvíle, kdy matka odešla, s každým dnem zvětšovala a sílila, jak se společně s tím stupňoval i jeho vztek. Bylo to zjevné z každého jeho pohledu, z každé rány, která dopadla na mou kůži a která byla pokaždé surovější něž ta předchozí. Uvědomoval jsem si, že pokud bych zůstal, velice brzy by přišel den, kdy by se neovládl a zničil by mě stejně, jako zničil všechno co mu připomínalo JI. Něco mi říkalo, že já jsem byl ta poslední věc, která mu jako vzpomínka na ní ještě zůstala.

Také jsem si moc dobře uvědomoval, že jsem byl zcela na pokraji svých sil. Nemohl jsem už dál čekat. Ne když hrozilo, že by moje tělo mohlo vypovědět službu dřív, než by mi k tomu dopomohl on. Potřeboval jsem všechnu tu sílu, která ve mně ještě zbývala. Neměl jsem v plánu vzdát se bez boje, nechtěl jsem mu dopřát to potěšení.

Mé tělo bylo pokryto více jizvami než bych vůbec dokázal spočítat. Kůži jsem měl zbarvenou modřinami, které bolely ve dne v noci. Věděl jsem, že boj, na který jsem se připravoval, měl být mým posledním, ať už by dopadl jakkoliv. Pokud by se mi ho nepodařilo zabít, zemřel bych já – buď jeho rukou nebo mou vlastní, nezáleželo na tom. Nebyl jsem ještě úplně zlomený, přes to všechno, čím jsem si byl nucený projít, jsem nechtěl umřít. Tohle byla ale má poslední šance, můj poslední pokus. Už jsem v tom domě nemohl strávit ani jediný další den.

Z myšlenek o mém vlastním konci mě vyrušil zvuk, který by zřejmě pro kohokoliv jiného byl jen sotva slyšitelný. Jenže mé uši byly díky rokům stráveným tímhle životem vytrénované k tomu, abych bez problému zachytily právě ty nejtišší, nejméně nápadné zvuky které naznačovaly, že se otec vrátil.

Ozvalo se šoupání bot na rohožce před vchodovými dveřmi. Ne, že by si někdy doopravdy čistil podrážky bot, ale rohožka byla tak hlasitá, že se zvuku nedalo nezabránit, ani když přes ní někdo jen přešel. Následovalo hlasité a mně velice známe zaskučení rozvrzaných pantů. Od toho momentu jsem se stoprocentní jistotou věděl, co následovalo, aniž bych k tomu potřeboval zvukovou nápovědu – u dveří z nohou skopl boty, aniž by se obtěžoval je uklidit do botníku, následně přešel k lednici, od které udělal pár kroků k pohovce, na kterou se svalil. Z pohovky také sebral ovladač, který tam nechával položený, aby se pro něj nemusel natahovat ke stolku, na který si místo toho položil nohy a poté zapnul televizi, u které měl v plánu strávit několik dalších hodin nadáváním, než bude dostatečně vytočený na to, aby zamířil za mnou.