Sweet serial killer

8.

Olívii mi do náruče vrátila stejná žena, která ji před několika minutami odvedla, aby jí mohli prohlédnout zdravotníci. Kromě toho, že byla naprosto očividně v šoku, s ní prý nic v nepořádku nebylo. Mně to tak teda rozhodně nepřipadalo, ale neměla jsem sílu se s nimi hádat a hlavně jsem věděla, že by to bylo naprosto zbytečné. Takže jsem jen přikývla a doufala, že ta žena už přestane mluvit. Někomu jsem nadiktovala moje i Olíviino číslo a znovu jsem musela slíbit, že se co nejdřív ozveme. Někomu dalšímu jsem musela dokola opakovat, že jsem opravdu nic neviděla, a ano, byla jsem si tím jistá. Někomu jinému jsem musela říct, co přesně se stalo, i když jsem několikrát před tím řekla, že nevím. Nikdo to nebyl ochotný přijmout.

Trvalo celou věčnost, než jsme konečně mohly odejít.

„Pojď, půjdeme domů," usmála jsem se na Olívii, která mě ale vůbec nevnímala. Měla jsem pocit, jako by mi ten úsměv, nebo aspoň pokus o úsměv, sebral tu poslední špetku energie.

Když už jsem si myslela, že to nemohlo být horší, došlo mi, že jsme nepřijely mým autem, ale vzaly jsme si taxík. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem chtěla nastupovat k někomu cizímu, když byla Olívie ve stavu, v jakém byla. Na druhou stranu jsem nechtěla strávit další půl hodinu s policistou, který by se nepochybně dál snažil zjišťovat, jestli jsem si náhodou na něco nevzpomněla nebo jestli jsem doopravdy neviděla někoho, kdo se choval podezřele.

V duchu jsem se proklínala. Kdybych aspoň jednou dokázala prosadit svůj názor, mohly jsme teď být obě doma, v teple a hlavně v pořádku. Mohly jsme se po milionté koukat na přátelé, i když jsme je obě znaly nazpaměť. Mohly jsme strávit hodiny bezcílným projížděním instragramu, facebooku nebo youtubu. Všechno by bylo lepší, než to, jak jsme na tom právě byly. Všechno by bylo lepší, než sledovat Olívii, jak se přede mnou hroutí, když neexistovalo naprosto nic, čím bych jí mohla pomoct. Kdybych jí byla schopná říct ne, mohla být v pořádku. Věděla jsem, že to nebyl dobrý nápad. Tentokrát se mi nechtělo jít ještě víc než normálně, tak proč jsem jí nepřemluvila, abychom zůstaly doma?

Kdyby bylo poblíž něco jiného, než zeď, u které bych riskovala zlomeninu, kopla bych do toho.

„Problém?" ozval se za mnou povědomý hlas.

Otočila jsem se a na zlomek vteřiny jsem byla naprosto zmatená, protože přede mnou stál někdo, koho jsem nepoznávala. Chvilku jsem si byla jistá, že jsem muže, který stál přede mnou, nikdy před tím neviděla. Teprve když lehce pohnul hlavou a světlo lampy osvítilo jeho tvář dost na to, abych mohla vidět jeho šedé oči, secvaklo mi. To, že jsem ho hned nepoznala, jsem dávala za vinu špatnému osvětlení a tomu, že jsem byla ze všeho tak trochu mimo. Taky jsem nečekala, že bych ho mohla ještě někdy vidět.

A pak mi to došlo – to jeho jsem si před tím musela v hloučku lidí všimnout, to jeho tvář jsem nedokázala přiřadit.

„Vlastně jo," odpověděla jsem, před tím, než jsem si to stihla pořádně rozmyslet. Únava, která na mě dopadla a kvůli které jsem měla pocit, že nevydržím stát už ani další minutu, byla důvodem, proč jsem nevymýšlela žádnou lež. „Nemáme se jak dostat domů."

Věděla jsem, že jsem musela znít a vypadat zoufale. Zřejmě i Olívie, která vypadala, jako že se každou chvíli skácí, napomohla tomu, že jen chápavě přikývl a s upřímným úsměvem na tváři prohlásil „Mám tu auto, můžu vás svézt." Ani na chvilku to nevypadalo, že by ho to snad mohlo obtěžovat, nebo že to řekl jen ze slušnosti.

Nemohla jsem zabránit zaváhání. Před chvíli jsem nechtěla nastoupit k někomu cizímu do taxíku, tak čím by tohle mělo být jiné? Uvědomovala jsem si, že se jeho reakce dala čekat, že jsem v ní možná doufala, když jsem přiznala, že jsme neměly odvoz. I tak jsem si ale nebyla jistá, jestli jsem v něj měla dostatečnou důvěru na to, abych nabídku přijala. Nemohla jsem si pomoct, zdálo se mi podezřelé, jak rychle se nabídl. I přes to, že jsem chtěla vidět v lidech vždy jen to nejlepší, nebyla jsem v situaci, kdy bych mohla jen tak lehce uvěřit tomu, že to dělal z dobroty srdce. Kdyby se něco stalo, nebyla bych v nebezpečí jen já, ale taky Olívie, která by se neměla jak bránit.