Sweet serial killer

9.

Měla jsem ráda soboty. Sobota byl den, kdy jsem mohla nic nedělat a to s naprosto klidným svědomím, protože jsem věděla, že jsem měla ještě celý další den na to, abych mohla udělat všechno, co jsem měla udělat během týdne, ale odkládala jsem to na poslední chvíli místo toho, abych to udělala včas. Na soboty jsem si nikdy nic neplánovala, abych si mohla plně vychutnat den nerušeného klidu plného jen věcí, které jsem vážně chtěla dělat.

A přesně to jsem momentálně potřebovala, odpočinout si od všeho. A i kdybych nakrásně chtěla něco dělat, nebyla bych toho schopná. Moc dobře jsem věděla, že bych se nezvládla na nic soustředit a to z jednoho prostého důvodu – celou noc jsem nespala. Nejdřív to bylo proto, že jsem musela sedět u Olívie, dokud neusnula, což se jí povedlo až se svítáním, a potom jsem sama nedokázala dlouhé hodiny usnout i když jsem byla tak vyčerpaná, až se mi chtělo brečet.

Když začalo svítat a ulice před domem ožily, rozhodla jsem se, že jsem už nechtěla dál ležet v posteli a myslet na to, jak moc jsem chtěla spát. Připadala jsem si jako chodící mrtvola, když jsem se donutila vstát. Oči se mi samy od sebe zavíraly, každé mrknutími mi přišlo jako krátký šlofík, který jsem tak nutně potřebovala. Neskutečně mě frustrovalo, že jsem měla pocit, jako bych měla každou chvíli únavou padnout, ale když bych si lehla, všechna únava by byla tatam.

Skoro poslepu jsem došla do kuchyně a zapnula kávovar, který se mi málem povedlo převrhnout. Naštěstí jsem ho stihla chytit, než sjel z kuchyňské linky. Čekání na pípnutí, které oznamovalo, že je káva hotová, mi připadalo jako celá věčnost. Když se ale zvuk konečně ozval, bez váhání jsem si vařící, božsky vonící kávu nalila do toho největšího hrnku, který jsem našla. Možná by hrnek lépe vystihovalo slovo kýbl, ale přesně pro takové momenty, jako bylo tohle ráno, se takové obrovské hrnky hodily. Doufala jsem, že by mě to mohlo aspoň trochu probrat.

I s hrnkem, který mi pomalu ale jistě svou teplotou pálil dlaně, jsem přešla do obýváku, kde jsem si sedla na sedačku. Nohy jsem si přitáhla pod bradu a hrnek jsem si položila na kolena, abych mohla nechat odpočinout bolavé prsty. Vychutnávala jsem si vůni kávy, dokud dostatečně nevychladla. Jakmile nehrozilo, že bych si spálila celý vnitřek úst, pár loky jsem vypila půlku hrnku.

Sedačka stála přímo naproti televizi upevněné na stěně a pod ní byl malý stolek, na kterém byly vyskládané filmy, které jsme byly s Olívií moc líné uklidit po tom, co jsme je dokoukaly. Ani na vteřinu mě nenapadlo televizi zapnout. Věděla jsem moc dobře, o čem by na každé stanici mluvili. Nechtěla a nepotřebovala jsem poslouchat o něčem, co jsem před pár hodinami zažila na vlastní kůži. Nepotřebovala jsem znovu vidět místo činu, na kterém jsem osobně byla a kde jsem na vlastní oči jsem viděla oběť, kterou ale samozřejmě v záběrech neukážou. Součástí všech reportáží budou samozřejmě i výpovědi svědků, kteří budou na svou vlastní smrt přísahat, že přesně vědí, co se stalo a jak k tomu došlo. Samozřejmě budou také tvrdili, že s obětí byli nejlepší přátelé, nebo že měli šanci si moc dobře prohlédnout pachatele a okamžitě by ho poznali, kdyby ho znovu viděli. Všechno to samozřejmě budou lži. Nikdo z nich nic nevěděl a už vůbec nic neviděli, jen chtěli svých pár vteřin slávy, které by strávili na televizních obrazovkách. Ani trochu je nezajímalo, že tu šanci mají jen díky tomu, že někdo umřel.

Bylo mi špatně jen jsem si to představila. Takoví lidé, kteří využijí každé příležitosti, nehledě na to, jak nevhodné to bylo, jen aby se zviditelnili, mi byli odporní.

Prázdný hrnek jsem položila na skleněný stolek a protože jsem nevěděla, co jiného dělat, vrátila jsem se do pokoje, kde jsem vydržela, dokud si můj žaludek nezačal hlasitě stěžovat na nedostatek jídla. Tak nějak jsem si myslela, že po tom všem ani hlad mít nebudu, ale očividně to tak nebylo.