Sweet serial killer

30.

Proplouval jsem po tanečním parketu, vyhýbal jsem se nekoordinovaným rukám a tělům, která se na mě snažila tisknout, aniž by mě skutečně vnímala. Nevěnoval jsem pozornost ničemu, kromě dvou dívek, ke kterým jsem mířil. I přes to, že se opíraly o bar, sotva stály na nohou a vypadalo to, že si kvůli své intoxikaci nebyly ani schopné objednat další drink, aby mohli v nesmyslném opíjení pokračovat.

Bylo mi jich upřímně líto. Vypadaly tak uboze, tak zoufale ve svých upnutých a příliš krátkých šatech, které jim ani trochu neslušely. Působily kvůli tomu lacině, vypadaly jako někdo, koho potom, co mu zaplatíte za poskytnuté služby, nechcete už nikdy vidět. Modlíte se, abyste je už nikdy nepotkali. Takový typ dívek jsem nenáviděl. Byly mi tak odporné, že jsem na ně jen sotva dokázal pohlédnout, aniž by na mém obličeji bylo čitelné mé pohrdání.

Připomínaly mi JI, tu neustále opilou třiadvacetiletou studentku, která si nechala udělat dítě a která při první příležitosti, která se jí naskytla, prostě a jednoduše bez ohlédnutí utekla a nechala za sebou spoušť. Nechala za sebou opuštěné dítě, které se nikdy nedozvědělo, co udělalo špatně a muže, kterého pomalu užírala nenávist ke všemu. Tu nenávist si nakonec začal vybíjet na svém synovi, který byl ke své smůle té ženě tolik podobný.

Na mou matku jsem si pamatoval málo a pouze matně. Vzpomínek na doby, kdy jsme žili všichni pohromadě jako spokojená a šťastná rodina, jsem měl ještě méně.

Nikdy jsme neměli moc peněz, ale jako každé dítě jsem naivně věřil, že jsme byli šťastní a spokojení, že bylo všechno v pořádku a neměl jsem se čeho bát. Nedokázal bych přesně určit moment, kdy se všechno zvrtlo. Už jsem si nedokázal vzpomenout, kdy jsem poprvé viděl matku opilou, ale jakmile to začalo, zdálo se, jako by nic jiného před tím ani neexistovalo. Tehdy jsem nechápal, co se dělo. Nerozuměl jsem tomu, proč chodila matka domů tak pozdě, proč se potácela a bez pomoci nebyla schopná stát. I přesto, že jsem si ho pamatoval dokonale, nechápal jsem křik, který nastal, když se matka objevila ve dveřích. Nechápal jsem, proč byl otec tak naštvaný, když matka byla tak šťastná, tak veselá.

Moment, kdy otec matku poprvé uhodil, jsem si pamatoval, jako by se to stalo včera a ne před několika lety. Nemohl bych s jistotou říct, jak starý jsem byl, když k tomu došlo. Do té doby však na mě ani na mou matku nikdy ruku nevztáhl. Kromě hádek s mou matkou, jsem ho do té pokládal za dobrého otce. Myslel jsem si, že jsem měl toho nejlepšího otce na zemi, že jsem si nikoho jiného nemohl přát. Matka sice nebývala doma, ale otec mi věnoval tolik pozornosti, že jsem se nikdy necítil opuštěný.

Neměl jsem ani nejmenší tušení, že ten večer měl být jeden z posledních, kdy jsem se v jeho přítomnosti cítil dobře, jako dítě, milované svým rodičem.

Seděl jsem tehdy v obývacím pokoji na huňatém bílém koberci, na kterém trvala moje matka i přes to, že si otec nemyslel, že to byla nejlepší volba vzhledem k tomu, že měli doma malého hyperaktivního syna. Jenže otec mou matku miloval až příliš na to, aby ji dokázal říct ne. Usmíval jsem se na otce, který mě se špatně maskovaným znepokojením sledoval ze sedačky. Nepřestával koukat na hodiny, při čemž nervózně poklepával nohou. Jeho velkou, teplou rukou, která pro mě v té době ještě znamenala bezpečí, a kterou jsem se ale později naučil nenávidět, mě jemně pohladil po hlavě, když jsem se ho zeptal, co se děje.

Vybavoval jsem si (především proto, že jsem ho v následujících letech vídal denně) naštvaný výraz, se kterým se díval na mou matku, když se konečně objevila mezi dveřmi a se smíchem se skácela k zemi, zatímco mumlala něco, čemu rozuměla jen ona. K prahu našeho bytu jí dotáhl rozzuřený domovník po tom, co se snažila prosklené vchodové dveře rozbít kamenem, když nemohla najít klíče, které, jak se později ukázalo, bůhvíkde ztratila.