Sweet serial killer

27

„Vám snad všem přeskočilo," vydechla jsem do ticha, které nastalo v místnosti potom, co Danny domluvil. Dívala jsem se na strop místnosti, zatímco jsem se snažila vymyslet, co bych měla odpovědět. Měla jsem nutkání začít pochodovat po obýváku, ale zatím jsem se držela a dál jsem seděla v křesle naproti Dannymu, který se tvářil nespokojeně. „Nemůžeš mi přece diktovat s kým se můžu vídat, Danny," promluvila jsem tentokrát už směrem k němu a podívala jsem se mu do šedých očí. Snažila jsem v nich, v jeho tváři, v čemkoliv, najít vysvětlení, náznak čehokoliv, co by mi pomohlo pochopit.

Nechápala jsem, jak se mohlo stát, že jsem s ním vedla stejnou konverzaci jako s Jaredem před pár dny. Danny byl ale naštěstí mnohem klidnější, na rozdíl od Jareda se nechoval jinak, než normálně. Pořád byl klidný, nezvyšoval hlas. Sice jsem nerozuměla tomu, kde se v něm najednou vzalo nutkání mi něco zakazovat, ale tolik mě to neděsilo, byla jsem spíš jen překvapená a především zklamaná, že zrovna Danny měl potřebu takové věci dělat.

„Amélie, já ti ale přeci nic nediktuji," odporoval mi, aniž by to tak znělo. Mluvil tiše a pomalu, jako by se mi snažil vysvětlit banalitu, kterou jsem nechápala i přes její očividnost. Vadilo mi to. Zároveň jsem měla pocit, jako bych se ocitla ve špatné romantické komedii, kdy jsem si jako hlavní hrdinka musela vybrat ze dvou nápadníků, kteří se o mě snaží. Takové filmy jsem nesnášela.

Zjistila jsem, že jsem ani trochu nevěděla, jak bych měla reagovat, nebyl jsem zvyklá řešit podobné věci. U Jareda to bylo něco jiného, u něho nešlo o nic zásadního, neváhala jsem mu říct, jak moc to nebyla jeho věc. U něj jsem nepřemýšlela nad tím, jak bych měla k situaci přistupovat. Nebála jsem se, že bych mohla říct něco špatně a já bych ho tak nikdy neviděla. Samozřejmě, mrzelo by mě to, ale nezhroutila bych se z toho.

Jenže Danny byl něco jiného. Po Dannym jsem chtěla, aby zůstal, nemohla jsem na tím jen mávnout rukou a situaci ignorovat. Nemohla jsem mu říct, že se ho to netýkalo (i když to tak bylo). Nevěděla jsem, jak jinak jsem mu měla ještě vysvětlit, že vůbec o nic nešlo. Měla jsem pocit, že cokoliv, co jsem řekla, dokázal Danny s naprosto vážnou tváří překroutit v něco jiného.

Nejhorší na celé té situaci bylo, že jsem byla skoro bez argumentů. Tápala jsem po tom, co říct. Neměla jsem, jak mu protiřečit. Nikdy bych nečekala, že zrovna Danny, který se ke mně vždycky choval s naprostým respektem, by přišel s něčím takovým.

'Co ho to proboha napadlo?' bylo to první, co mi problesklo hlavou, když jsem se probrala z prvotního šoku. Nechtěla jsem věřit vlastním uším, nechtěla jsem věřit, že to, co jsem slyšela skutečně vycházelo z jeho úst.

Věděla jsem, že se něco dělo, jakmile jsem ho před domem poprvé uviděla. Díky tomu, že jsme spolu trávili tolik času, jsem dokázala poznat, že mu něco vadilo, i když se to snažil skrýt sebevíc. Ale tohle bylo až moc očividné, ani se nesnažil předstírat, že bylo všechno v pořádku. Tentokrát chtěl, abych viděla, že se mu něco nelíbilo.

Celou cestu do bytu nepromluvil, na moje pokusy o konverzaci odpovídal krátkým "hm". Taky si ode mě držel odstup, nesnažil se mě obejmout, nevzal mě za ruku. Pomalu se mi ani nepodíval do očí, jako by ho pohled na mě jen ještě víc dráždil. Nakonec jsem snahy vzdala a rozhodla jsem se, že počkám, až promluví on. A to se stalo teprve ve chvíli, kdy se za ním zabouchly vchodové dveře.

Nestihla jsem si ještě ani sundat boty, když konečně otevřel pusu. „Nechci, aby ses s ním scházela."

V první chvíli jsem byla naprosto zmatená, neměla jsem nejmenší ponětí, o čem to mluvil. V další vteřině jsme si vzpomněla na Jareda a na to, že mi řekl před pár dny něco dost podobného. A pak mi došlo, co zřejmě situaci vyvolalo – Danny nás musel vidět, když mě Jared přivezl.