Věděla jsem, že to nebyl dobrý nápad a to se mi jen potvrdilo, když jsem vyšla z knihkupectví. Věděla jsem, že nebyl dobrý nápad jít někam tak pozdě, ale myslela jsem si, že jsem měla do tmy dost času. Což by možná i byla pravda, kdybych nestrávila v knihkupectví skoro dvě hodiny.
Nebylo ani sedm hodin večer, ale venku byla tma jako v pytli. Ulice byly, až na pár jednotlivců, kteří pospíchali domů, skoro liduprázdné. Stála jsem ve dveřích obchodu a poslouchala jsem, jak za mnou prodavač urovnával knihy v policích. Nervózně jsem se rozhlédla po tmavých ulicích, které na mě čekaly za prahem. Neklidně jsem přešlápla, vážně to nebyl dobrý nápad.
Události předminulého měsíce jsem z velké části hodila za hlavu – nebo jsem si to aspoň do téhle chvíle myslela. Musela jsem ve škole dohánět tolik věcí, že jsem ani neměla čas přemýšlet nad tím, co se stalo den zpět, natož abych přemýšlela nad tím, co se stalo před několika týdny. Na telefonát jsem dokázala zapomenout i proto, že se to už neopakovalo.
Jenže ve chvíli, kdy jsem stála tváří v tvář děsivé tmě a čekala mě ne zrovna krátká cesta opuštěnými ulicemi, se mi všechno hezky jako na zavolanou vrátilo. Najednou jsem nedokázala myslet na nic jiného. Najednou se všechny vysvětlení, které by se mi ještě před pár hodinami zdály naprosto racionální, zdály snadno zpochybnitelné. Mojí mysl zaplavily ty nejhorší možné scénáře toho, co by se mi mohlo stát a nedokázala jsem je zahnat. Neexistovalo nic, co by mě momentálně dokázalo donutit myslet na něco jiného. Cítila jsem, jak mi zběsile bilo srdce a ruce se mi potily tak, že jsem divila, že mi kniha, kterou jsem držela, ještě nevyklouzla.
Neměla jsem ale ne vybranou, nemohla jsem v knihkupectví zůstat přes noc. Podrážka mojí boty dopadla na zem. Zvuk zavírajících se dveří působil v tichu večera moc hlasitě. Jako bych společně se zavřením dveří přišla i o veškeré bezpečí. Celý svět najednou ztmavl a ochladilo se. Jako bych překročila neviditelnou hranici mezi snem a noční můrou.
Knihu jsem měla přitisknutou k hrudníku, abych si vytvořila aspoň nějakou obranu proti okolnímu světu. Bylo to samozřejmě k smíchu, ale cítila jsem se díky tomu aspoň o špetku líp. I tak jsem se kolem sebe neustále rozhlížela a zatajovala jsem dech, abych mohla zaslechnout jakýkoliv zvuk, který by naznačoval, že bych měla začít utíkat. Byla jsem připravená vzít nohy na ramena v momentě, kdy bych měla sebemenší pocit, že se dělo něco, co se dít nemělo.
Nepřekvapilo by mě, kdyby si kdokoliv, kdo mě viděl (z oken bytů či projíždějících aut, nebo těch pár individuí, co jsem kolem zahlédla), myslel, že se mnou bylo něco v nepořádku – trhala jsem sebou pokaždé, když se vítr prohnal uschlým listím, při každém prasknutí větvičky jsem několik metrů popoběhla. Zběsilé rozhlížení a kontrolování mého okolí mi rozhodně taky moc nepomohlo k tomu, abych nevypadala jako že jsem trpěla stihomamem.
Když jsem si představila, jak jsem asi musela vypadat, málem jsem se rozesmála. Byla jsem si jistá, že kdybych potkala někoho, kdo se choval jako jsem se chovala v té chvíli já, bez váhání bych přešla na druhou stranu ulice.
Z představ toho, jak šíleně jsem musela vypadat, mě vyrušilo až to, když jsem ucítila, jak se mi postavily chloupky vzadu na krku. Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že to nic nebylo, že jsem jen strašpytel a vyděsil mě zvuk mých vlastních kroků na štěrku. Jenže čím víc jsem se soustředila na ten nepříjemný pocit, tím líp jsem si uvědomovala, že to nebylo jen z leknutí. Byl to pocit, který lidi v noci přinutí se vzbudit nebo kvůli kterému si prohlížíme ostatní cestující v autobuse. Byl to pocit, jako by se na mě někdo díval, jako by mě odněkud někdo sledoval.
ČTEŠ
Sweet serial killer
Gizem / GerilimMožná takhle nemusel dopadnout. Možná, že kdyby se v jeho životě něco stalo jinak, nemusel teď být takový, jaký je. Ale už nemělo cenu nad tím přemýšlet. Co se stalo, nemůže se odestát. A lidé za to budou pykat.