Sweet serial killer

4.

Musel jsem si být stoprocentně jistý, že byla sama, nechtěl jsem riskovat. Bylo by zbytečné a především nežádoucí, kdyby došlo k jakýmkoliv komplikacím.

Oblast kolem ne příliš velkého domu osvětlovala jen jedna uboze poblikávající pouliční lampa, což pro mě v danou chvíli představovalo značnou výhodu. Byla dostatečně velká tma na to, abych se mohl schovat ve stínech.

Dům, který jsem pozoroval, nepůsobil nijak luxusně ani draze. Byl obyčejný, dvoupatrový, bez velké zahrady nebo pozemku okolo a fasáda vypadala, že přežila několik generací. I tak to bylo ale milionkrát lepší než místo, kde jsem vyrůstal já.

Čekal jsem déle, než bych si přál. Začínal jsem si myslet, že možná změnila plány, že možná pro jednou změnila svou rutinu a tentokrát s přáteli do klubu nešla. Začal jsem přemýšlet, že byl možná čas odejít, když se konečně objevila o půlhodinu později než obvykle. S přiopilým úsměvem na tváři vypadala zcela bezstarostně, jako by nic na světe nebylo špatně. Neměl jsem rád lidi, co takovým způsobem ignorovali realitu. Ale i to hrálo v můj prospěch, byla opilejší, než jsem čekal.

Rozhodl jsem se využít chvíle, kdy se soustředila na svůj telefon a ne na to, co se kolem ní dělo. Přistoupil jsem k ní jak nejtišeji jsem mohl. Nemohl jsem nepomyslet na to, že kdyby byla dávala větší pozor a vnímala svět kolem sebe, mohla možná mít šanci uniknout. Jenže pro ni nic jiného než obrazovka jejího telefonu neexistovalo. Proto jsem jí mohl bez většího zdržování a jakýchkoliv potíží jednou dobře mířenou ranou do hlavy připravit o vědomí. Popadl jsem jí dřív, než mohla dopadnout na zem a rychlými kroky jsem se vydal k autu, které bylo zaparkované o několik ulic dál.

Někde v dálce zaštěkal do tiché noci pes, ale jinak se nikde nic nehnulo, ulice byla absolutně klidná a dokonale prázdná. Vypadalo to, jako by ani nikdo neexistoval. Jako kdyby jediné, co se v tu chvíli dělo, bylo to, co jsem zrovna dělal já. Přesto jsem se nezdržoval, rychle jsem dívku naložil a nastartoval jsem.

...

Budova, před kterou jsem auto zaparkoval, stála na samém konci ulice a vypadala, že by se rozpadla, kdyby se do ní opřel silnější vítr. Všechny domy okolo byly ve stejně ubohém stavu jako ten, do kterého jsem mířil s dívkou, která ještě stále nebyla při vědomí. Celá čtvrť byla už dávno opuštěná, poslední nájemníci už byli mrtví několik let. Na první pohled to byla chudá oblast a když před dvaceti lety postavili o kus dál nové a modernější domy, bylo rozhodnuto, že nebylo třeba takovému zuboženému místu, jako bylo tohle, věnovat čas nebo peníze. A tak domy, které byly už před tak dlouhou dobou v sotva obyvatelném stavu, jen dál chátraly. Nakonec už nezbyl nikdo, kdo by na takovém místě chtěl žít.

Prošel jsem dveřmi, které byly tak prohnilé, že jen sotva držely v pantech a dřevěná podlaha mi pod podrážkami nespokojeně zasténala, jako by se měla každou chvíli propadnout. V obývacím pokoji, kolem kterého jsem procházel, se nacházel jediný kus nábytku a tím byla plesnivá pohovka, která by nesnesla ani váhu mouchy. Zamířil jsem až do úplně nejzadnější části domu, kde se za dveřmi, které byly jako jediná věc v tomto patře domu nové a v dobrém stavu, nacházely schody do tmavého a chladného sklepa.

Krapet neopatrně jsem dívku položil na matraci zašpiněnou tmavými skvrnami, která se nacházela v rohu rozlehlé místnosti. Chvíli jsem jí pozoroval. Kdybych neviděl na vlastní oči, jak se chovala, byl bych skoro ochotný věřit, že ona taková nebyla. Byl bych schopný uvěřit, že byla jiná než ostatní. Jenže jsem poznal až moc dobře, čeho byla schopná.

Natáhl jsem se pro připravený provaz.

...

Sotva jsem stihl dovázat poslední uzel, když zpod hustých tmavých řas vykoukly dvě zelené oči.