Sweet serial killer

17.

Ruce měla přivázané k čelu postele. Její zápěstí byla rozedřená do krve od toho, jak se snažila uvolnit z drsných provazů, které jí bránily v pohybu a zajišťovaly, že se nemohla bránit ničemu, co jsem se rozhodl udělat.

Zrak jsem přesunul od poraněné kůže na zápěstí až k jejímu obličeji, který měla zkřivený v bolestné grimase a na kterém se krev, unikající z rány na čele, mísila s jejím potem a slzami. Směs, která stekla z její tváře a vsakovala se do látky pokrývající starou matraci, už kvůli tomu nebyla temně rudá, ale byla vybledlá, světlá. Připomínala spíš tekutinu, která vyteče z kečupu jako první, když se před použitím pořádně neprotřepe.

Modřina pod nateklým okem už stačila ztmavnout a na její jemné, nyní už ne tak bezchybné pokožce, působila jako maják. Přitahovala k sobě mou pozornost, jako by volala 'podívej se na mě, tohle jsi udělal ty, tak si mě pořádně prohlédni'.

Srdce mi při pohledu na její tvář bilo o něco rychleji, na povrch mysli se mi snažila vydrat vzpomínka, kterou jsem se podvědomě snažil blokovat. Měl jsem nepříjemný pocit deja vu, ale snažil jsem se ignorovat to nepříjemné šimrání vzadu v hlavě, které naznačovalo, že mi něco unikalo, že jsem si byl něčeho vědom dřív, než to mozek dokázal stoprocentně rozpoznat a vysvětlit.

Její rty, roztřesené a také pokryté krví, vytvářela tichá slova, jejichž smysl mi dlouho unikal. Nevypadalo to, že by mě prosila o smilování nebo mě proklínala, na to mluvila příliš tiše. Vždy chtěly, abych je slyšel, když mi nadávaly.

Teprve ve chvíli když jsem se k ní přiblížil natolik, že se naše tváře skoro dotýkaly, jsem měl možnost rozluštit, co říkala. Modlila se. Nedokázal jsem zabránit pohrdavému odfrknutí.

Když jsem se znovu odtáhl a místo na detaily jsem se zaměřil na její výraz, zpozoroval jsem, že byla překvapivě klidná, skoro bych se odvážil říct, že působila skoro smířeně. Oči měla zavřené, což mě překvapilo. Především potom, co na začátku bojovala mnohem silněji než ostatní. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že by mohla skutečně uniknout, ale na poslední chvíli se mi podařilo chytnout její kotník. Když padala, uhodila se o stolek, který stál vedle pohovky. Náraz vytvořil hlubokou ránu na jejím pravém spánku a způsobil, že se stolek rozpadl.

Byl to děsivý kontrast s tím, jak bez hnutí přede mnou nyní ležela. Dál pohybovala ústy, dál šeptala stejná slova. Bylo to však zcela zbytečné. Nehledě na to, kolikrát to zopakuje, nehledě na to, ke komu se modlila, nebylo to k ničemu platné. Neexistovalo nic, co by jí mohlo pomoct, neexistovala žádná vyšší moc, která by v tu chvíli zasáhla a jako zázrakem jí osvobodila. Žádní strážní andělé, žádná naděje. Nebyl ani žádný posmrtný život, kde by ji uvítali s otevřenou náručí. Jediné, co následovalo po smrti, byla tma.

Věděl jsem to příliš dobře. Pocítil jsem to na vlastní kůži. Sám jsem viděl tu strašlivou temnotu, která se rozprostírala kam jen oko dohlédlo. Nezáleželo na tom, jak daleko jsem došel, jak rychle jsem utíkal, nikde se neobjevil ani proužek světla. Nezáleželo na tom, jak hlasitě jsem volal. Nezáleželo ani na tom, že jsem křičel tak nahlas a tak dlouho, až byly moje hlasivky v jednom ohni. Nikdo nikdy nedopověděl. Jediné, co jsem slyšel, byla ozvěna mého vlastního hlasu.

Cítil jsem, jak sebou mé tělo škublo, když otevřela oči, zarudlé od pláče, ale záhadným způsobem stále odhodlané. Stále si pro sebe mumlala, ale výraz jí ztvrdl, jako by se mi snažila dát najevo, že nehledě na to, co jsem s ní plánoval udělat, nemůžu jí ve skutečnosti ublížit.

A možná to bylo právě to, co mě děsilo – její absence strachu z toho, co mělo nastat. Musel jsem couvnout. Jako by se moje tělo samo od sebe rozhodlo, že se potřebovalo od té věci, ať už to bylo cokoliv, dostat co nejdál. V té nenávisti, která jí hořela v očích, v naprostém odhodlání nenechat se zlomit, jsem poznával sám sebe. A v tu chvíli, když jsem se jí díval do očí a poznal jsem v nich něco až příliš známého, ke mně konečně přišla ona vzpomínka, které jsem se tak moc snažil vyhnout.