Sweet serial killer

22.

„Jak to myslíte, že s tím nemůžete nic udělat?" zeptala jsem se zaraženě zrzavého policisty, který se tvářil, jako kdybych nemohla udělat nic lepšího, než se okamžitě otočit na podpatku a odpochodovat.

„Myslím to přesně tak, jak to říkám. Bez důkazu vám nemůžeme pomoct," zopakoval znovu ten stejný nesmysl jako před chvílí. Tvářil se otráveně. Tvářil se, jako kdybych ho obtěžovala. Krev se mi vzteky pomalu vařila v žilách.

Po ne příliš dlouhém naléhání z Olíviiny strany, jsem se rozhodla nahlásit na policii, co se mi v poslední době dělo. Když jsem Olívii všechno řekla, chvíli vypadala, jako kdyby mě chtěla zabít sama. Danny reagoval dost podobně. Když mě oba utvrdili v tom, že jsem nebyla jen hysterická a že se vážně dělo něco, co by se rozhodně dít nemělo, uznala jsem, že návštěva policie byla ta nejlepší možnost.

Očividně to byla jedna velká zbytečná chyba.

„Řekla jsem vám, že mám důkaz," trvala jsem si na svém, i když jsem viděla, že to nemělo žádný účinek. Měla jsem pocit, že policista, se kterým jsem měla můj problém řešit, mě ani neposlouchal.

„Ano, ano. Ten hovor. Který ovšem nemáte nahraný, takže se jedná jen o telefonát z neznámého čísla, což je něco naprosto běžného a v žádném případě to nedokazuje, že by vás někdo sledoval nebo se vám snažil ublížit." Mluvil se mnou jako s idiotem.

Měla jsem tendenci vidět v lidech jen to dobré a za každou cenu se snažit pochopit, proč se chovali, tak jak se chovali. Snažila jsem se všemi vycházet pokud to aspoň trochu šlo a pokud to nešlo nedávala jsem nijak hrubě najevo, že by mi dotyčný vadil. Ale tentokrát jsem si nemohla pomoct. Nedokázala jsem, nebo jsem možná ani nechtěla, pochopit, proč se ten člověk, který se měl zajímat o moje bezpečí (protože to byla jeho práce!), choval jako hulvát a jednal se mnou jako s malým děckem. Myslel si snad, že jsem si to celé vymýšlela? Že jsme neměla nic lepšího na práci, než chodit na policii s vymyšleným příběhem?

„Je mi to opravdu líto, slečno, ale jak sem se vám snažil vysvětlit, dokud nemáte nějaký použitelný důkaz, není nic, co můžeme udělat. Máte vůbec ponětí, kolik lidí nám sem chodí se stejným problémem jako vy? Stovky. A v devadesáti procent případů se nakonec ukáže, že vůbec o nic nešlo."

'Jo a ten zbytek skončí v nemocnici nebo ještě hůř v márnici, protože jste nic neudělali', chtěla jsem zakřičet.

Nepochybovala jsem o tom, že měli práce až nad hlavu. Bylo mi jasné, že s tím, co se dělo, toho měli víc, než dokázali zvládat. I tak jsem si ale snažila stát za tím, že jsem měla právo na to, aby se tím, co se mi stalo, aspoň na chvíli někdo zabýval.

Dřív, než jsem ale stačila říct něco dalšího, znovu promluvil.

„Být vámi, hledám viníka mezi vašimi kamarády. Dost možná si z vás jen někdo střílí. A teď, pokud mě omluvíte, mám dost práce," oznámil mi, než jsem stačila cokoliv dalšího říct. Aniž by počkal na mou reakci, sklopil hlavu k papírům, které pokrývaly celý jeho stůl a už mi nevěnoval žádnou pozornost.

Seděla jsem v kavárně, na které jsme se s Dannym domluvili a ještě pořád to ve mně vřelo vzteky. Nedokázala jsem se uklidnit, byla jsem pořád vytočená. Co by pro ně byl dostatečný důkaz? To mě musel někdo přizabít, aby jim došlo, že bylo něco doopravdy špatně? Stačilo by jim moje zmrzačené tělo jako důkaz?

Bylo poledne, takže bylo v kavárně obsazených jen pár stolů. Seděla jsem tak, abych byla zády ke stěně a viděla na zbytek místnosti – tak mi to bylo nejpříjemnější. U stolu u dveří seděla dívka, která zřejmě někoho vyhlížela, protože se neustále dívala oknem ven na ulici a pokaždé se potom tvářila zdrceně. Stůl vedle mě byl obsazený párem, který byl ponořený do rozhovoru a nic okolo nevnímali. Poslední člověk, který byl v kavárně jako zákazník, byl muž s šedými vlasy, který s někým telefonoval, před sebou měl otevřený notebook a tvářil se hodně naštvaně.