Sweet serial killer

6.

Sledoval jsem jí a ani trochu se mi nelíbilo, co jsem viděl. Dívka, kterou jsem pozoroval, vypadala jako někdo, kdo by se s radostí procházel u silnice a šel s prvním mužem, který by ukázal, že má v peněžence dost peněž. Vypadala jako někdo, kdo by šel s každým kdo by si řekl. Ani trochu mi to k ní nesedělo. Šaty, které měla na sobě, jí ani trochu neslušely – byly příliš krátké, příliš upnuté, příliš vyzývavé. Pod tlustou vrstvou make-upu, na který jsem u ní také nebyl zvyklý, zanikalo všechno, co mě na ni přitahovalo.

Nenáviděl jsem, že si nebyla podobná, že vypadala jako někdo jiný. Tolik mi v tu chvíli připomínala JÍ, kterou jsem z celého srdce nenáviděl. Jenže ona taková nebyla, neměla taková být, neměla být jako všechny ostatní. Tak co tady dělala?

Sklenička, kterou jsem pevně svíral ve snaze se ovládnout, mi v ruce varovně zapraskla, když jsem si všiml, jak se na ni někdo, kdo by sám sebe nepochybně označil za muže, ale já bych to tak v žádném případě nenazval, přitiskl a začal se dožadovat její pozornosti. Pro takové existence bylo vhodné označení, ze kterého by se dalo jasně pochopit, jak blízko měli ke zvířatům, jmenovitě pak k prasatům. Nemusel jsem zdlouhavě přemýšlet, abych věděl, jaké myšlenky se té osobě honily hlavou.

Dělalo se mi špatně jako z něho tak z ní. Ale věděl jsem, že tohle nebyla pravá povaha brunetky přede mnou. Ještě víc ve mně proto bublala zlost, když jsem viděl, jak oplzle se na dívku díval. I z takové vzdálenosti, ze které jsem scénu sledoval, bylo zjevné že, jí jeho přítomnost nebyla vůbec příjemná a nestála o ni, což jen dokazovala, že jsem se v dívce nemýlil. Prudce jsem se zvedl ze židle a chystal jsem se zakročit, když do mě vrazila blonďatá dívka vycházející z toalet. Měla takový ten povědomí, tuctový vzhled. Někdo by jí možná označil za nadměrně krásnou, ale pro mě byla spíš jen jako dalších x desítek dívek, které se kolem mě ten večer mihly. Vypadala stejně lacině jako všechny ostatní.

Vytušil jsem, že se s největší pravděpodobností snažila být svůdná, ale byla příliš opilá na to, aby tak skutečně působila. Několikrát si mě prohlédla od hlavy až k patě a pak se sebevědomím, které bylo vlastní jen těm, co jsou zvyklí dostat všechno, co si usmyslí, pohodila hlavou k východu, který se nacházel u toalet.

Byl jsem připravený ji odmítnou, nic pro mě v tu chvíli nebylo důležitější, než ochránit mou dívku. Když jsem se ale znovu ohlédl na místo, kde byla ještě před chvíli obtěžována tou odpornou existencí, seděla tam sama. Oddechl jsem si.

Přesto jí jedna má část nechtěla opouštět. Co kdyby se objevil někdo další a ten by tak snadno neodešel?

Jenže nutkání následovat dívku bylo silnější. Otočil jsem se na ní, tentokrát zcela klidný. Nespustila ze mě oči a lehce tahala za mou rukou, čímž se mě zřejmě snažila pobídnout k pohybu. Podvolil jsem se a nechal jsem ji, aby mě vedla. Při chůzi přehnaně houpala boky a nohy v očividně nepohodlných botách na podpatku se jí podlamovaly, což bylo také zřejmě způsobené velkým množstvím alkoholu, který nepochybně zkonzumovala.

Nechal jsme jí, aby se sama probojovala k východu. Prošli jsme kolem přeplněných toalet a minuli jsme objímající se pár opřený o počmárané stěny. Znechuceně jsem se odvrátil.

Trvalo snad celou věčnost, než jsme se zpocenými těly prodrali a ocitli se na čerstvém vzduchu. Na chvíli jsem si myslel, že bude dívka, která stále svírala mou ruku, příliš otupělá, než aby protestovala, kdybych jí navrhl, aby se mnou odjela. Nechtěl jsem na tom nechutném místě být ani o vteřinu déle.

Avšak mou chybu jsem pochopil ve chvíli, když jsem byl ještě před tím, než jsem stihl cokoliv říct, přiražený ke studené zdi a její tělo se tisklo na mou hruď. Překvapilo mě, jakou měla sílu. Byla u mě příliš blízko, což se mi ani trochu nelíbilo. Její dech byl cítit po alkoholu a já jsem nedokázal zabránit znechucenému otřesení. Pak se její rty ocitly na těch mých.