Sweet serial killer

5.

„Řekla jsem ne, Olívie," zopakovala jsem znovu, zatímco jsem se snažila soustředit na text, který přede mnou ležel. Ale písmena jako by mi plavala před očima.

Přála jsem si, aby toho Olívie nechala, aby už dál nemluvila o tom klubu, do kterého mě celý den nutila jít. Neměla jsem na to náladu, nikam jsem nechtěla a nechápala jsem, proč Olívie tak moc touží strávit páteční večer obklopená opilými lidmi a příliš hlasitou hudbou.

„Ale notak, pojď prosím. Slibuju, že si to užiješ," přemlouvala mě dál. Dívala se na mě pohledem, který dával jasně najevo, že bylo úplně jedno, co jsem chtěla říct a jakou výmluvu jsem měla přichystanou, protože nakonec stejně udělám, co chtěla ona, ať se mi to líbí nebo ne. Ten pohled jsem neměla ráda.

„To říkáš vždycky a nikdy se ti to nepovedlo dodržet, " odporovala jsem a snažila jsem se rozhovor ukončit, chtěla jsem mít aspoň nějaké zápisky, když už jsem na téhle přednášce byla.

„Tentokrát to bude jiný," hádala se Olívie dál, zatímco naprosto očividně ignorovala všechno, co profesor, stojící jen několik metrů od nás, vysvětloval. „Slibuju, že tentokrát se od tebe nehnu ani na krok."

Položila jsem si hlavu do dlaní a ukazováčky jsem si tiskla spánky v pokusu aspoň trochu zmírnit tepání v mé hlavě. Bylo mi jasné, že nemělo smysl Olívii odmlouvat. Vypadalo to, že byla odhodlaná mě do klubu dostat a z vlastní zkušenosti jsem věděla, že jakmile si Olívie něco usmyslela, neexistovalo nic, co by jí zabránilo toho dosáhnout.

„Fajn," povzdechla jsem si a v duchu jsem se proklínala. Pokaždé, když nastala situace jako byla tahle, říkala jsem si, že se do ničeho nenechám navézt, že tentokrát se Olívii doopravdy postavím a nedovolím, aby bylo po jejím. Zatím se mi to nikdy nepovedlo a čím dál tím víc jsem začínala pochybovat o tom, že by se mi to někdy vůbec povést mohlo.

Jediné, co mírnilo moje zklamání z toho, jak slabá jsem byla, byl úsměv, který mi Olívie věnovala.

...

„Zabij mě, prosím," zaúpěla Sophie, černovlasá dívka sedící vedle mě na poslední přednášce, kterou jsem ten den měla. Byla to také z velké části její chyba, že jsem se nedokázala ani trochu soustředit, nehledě na to, jak moc jsem se snažila. V jednom kuse mi něco říkala i když jsem jí dávala velice očividně najevo, že bych ráda slyšela, co říkal profesorka, místo toho abych slyšela další příběh o tom, jak se po propité noci probudila u někoho cizího doma. Vypadalo to, že se všichni shodli, že mi nedopřejí ani chvíli klidu.

Sophie si posledních pět minut stěžovala, jak nudná přednáška byla, i když jsem vážně pochybovala o tom, že z ní slyšela víc než dvě slova. Její poslední poznámka mě ale podráždila mnohem víc než to, že si budu muset ve volném čase doplňovat věci, které jsem měla udělat během hodin, které jsem strávila na nepříjemné židli.

„Neříkej to," zašeptala jsem podrážděněji, než bylo potřeba. Věděla jsem, že to tak nemyslela, a že jsem v tu chvíli byla zbytečně přecitlivělá, ale zkrátka mi to nesedlo.

Sophie se zatvářila zmateně a i mě samotnou překvapilo, jak nepříjemně můj hlas zněl, ale rozhodně jsem se nehodlala omluvit. Věděla jsem, že je to jen fráze, kterou používá spousta lidí, ale nepřišlo mi vzhledem k situaci vhodné, aby něco takového říkala.

Sophie jsem poznala teprve před pár měsíci a nikdy jsem s ní žádný větší problém neměla. Jen mi občas, bylo to vážně jen výjimečně, úplně nesedělo její chování nebo právě to, jak se vyjadřovala. Hodně lidí by to možná nepochopilo a řekli by, že se přece chováním podobala Olívii, ale to by se šeredně mýlili. Byla pravda, že se obě rády bavily, ale tím jejich společné rysy končily. Zatímco Olívie byla zodpovědná a věděla, kdy je něčeho dost, Sophie takovou záklopku neměla a vždy všechno dovedla až do extrému, což bylo něco, co jsme obě s Olívií neměly rády. Sophie to nemyslela nikdy nijak zle, ale na můj vkus byla zkrátka až moc živá a rozlítaná.