Sweet serial killer

20.

Její dýchání se zpomalovalo. Plochý hrudník se zvedal méně a méně, dokud se nezastavil v jedné poloze a už se znovu nepohnul. Její oči zůstaly otevřené a slepě vzhlížely ke stropu.

Umírání nebylo vůbec takové, jako ho ukazují ve filmech. Mrtví nezavřeli oči, neměli na to čas, smrt vždy zaskočila. Ve skutečnosti by to, co ukazovali v televizi, nemohlo být dál od pravdy – mrtvé tělo bylo možné poznat na první pohled. Lidé nezůstávali krásní i po smrti, nezůstával jim ruměnec na tvářích, rudé rty ani usmívající se tvář. Místo toho tělo ztuhne, zchladne, pomalu začne ztrácet barvu, až dokud nezíská šedý nádech. Rozklad začne už několik minut po smrti. Nebylo na tom nic romantického. Mrtví měli blíž k voskovým figurínám, než k živým lidem, kterými byli.

Zůstal jsem na ní stát, dokud se s ní nestalo přesně to. Její tělo bylo pokryté, nyní už zcela zaschlou, krví, která se začala odlupovat od kůže, která už ztratila veškerou barvu.

Nevěděl jsem, proč zrovna tahle dívka ve mně vyvolala tolik vzpomínek, proč jsem si vybavoval věci, na které bych raději zapomněl. Nemohl jsem si být stoprocentně jistý, ale předpokládal jsem, že to byla její bojovnost, její neochota, ne zemřít – se smrtí byla smířená – ale podvolit se. Až do poslední chvíle se nenechala zlomit, neprosila mě o život, nežadonila, abych ji ušetřil. I když věděla, co jí čekalo, i když nemohlo být pochyb o tom, že měla zemřít, zůstala silná až do konce.

Ona byla taková, jaký jsem si já přál být. Tenkrát jsem si přál být tak silný, jako byla ona. Chtěl jsem se mu vzepřít, stejně jako se vzpírala ona.

### ###

Znovu jsem ležel na podlaze místnosti, kterou jsem ani nechtěl nazývat mým pokojem. Neexistovalo nic, co by z toho místa dělalo můj pokoj – žádné soukromí, žádné bezpečí, žádné věci, o které bych v případě požáru nechtěl přijít. Rozhodně to nebylo místo, kam bych mohl uniknout, když se všechno kolem mě zdálo být nesnesitelné. Tato místnost, víc než jakákoliv jiná v domě, způsobovala, že jsem měl pocit, jako bych nemohl dýchat. Byl to přesně tenhle pokoj, kde se má klaustrofobie projevovala nejsilněji.

Při každém nádechu jsem cítil, jak mi v těle chrastily žebra. Každý sebemenší pohyb posílal bodavou bolest do celého mého těla. Zrak jsem měl příliš rozostřený na to, abych si mohl důkladně prohlédnout, v jakém stavu bylo mé tělo. Ale i když jsem je neviděl, byl jsem si vědom každé modřiny, každé krvácející rány. Věděl jsem o každém zranění, které mi způsobil. Zdálo se mi, že se mi každá zlomená kost v těle tříštila znovu a znovu.

Bolest neustupovala.

Byl jsem si vědom toho, že jsem krvácel. S každou další kapkou krve, která opustila mé tělo, ze mě unikaly i poslední zbytky síly. Fascinovalo mě, jak moc byla krev důležitá. Mohly jsme žít bez spousty věcí – bez ledvin, sleziny, žaludku, žlučníku – ale bez krve bychom nepřežily. Krev se zdála tak nepotřebná, dokud jsem o ní nepřicházel.

Do úst se mi při každém trhaném nádechu dostával prach a několik let neuklizená špína. Cítil jsem, jak jsem slábl. Už jsem nedokázal pohnout ani prstem. Nakonec jsem ani nedokázal udržet otevřené oči, neměl jsem sílu udělat cokoliv, co by mě mohlo udržet naživu. Byl jsem naprosto bezmocný. Nemohl jsem dělat nic, než jen ležet na špinavé zemi a čekat, až si mě smrt vezme do své náruče a konečně mě vysvobodí z příšerného života, o který jsem se neprosil, který jsem nechtěl, o který jsem nestál.

'Tak takhle umřu,' pomyslel jsem si se sebenenávistným uchechtnutím, které mi způsobilo takovou bolest, že se mi zatmělo před očima.