Sweet serial killer

13.

‚Všechno by bylo mnohem jednodušší' říkala jsem si v hlavě druhý den po tom nepříjemném telefonátu ‚kdybych nemusela nad vším tak moc přemýšlet, kdybych nad tím mohla jen mávnout rukou, kdybych to mohla jen svést na to, že jsem byla rozrušená a prostě jsem slyšela, co můj mozek chtěl, abych slyšela.'

Nepochybně byl bylo všechno snazší, kdybych dokázala sama sebe jednou pro vždy přesvědčit, že to celé bylo absurdní. Uvědomovala jsem si, že to celé znělo přitažené za vlasy. To, že mi volal nějaký násilník, jen aby mi párkrát zafuněl do ucha, znělo hodně nereálně.

Kde by v tom byla logika? Co by to mělo za smysl? Proč by to ten člověk dělal? Proč by něco takového riskoval? Jen aby mě vyděsil? A proč by si ze všech lidí vybíral právě mě?

Otázky mi poletovaly hlavou, zatímco jsem seděla na sedačce a koukala jsem na televizi, aniž bych vnímala, co v ní běželo. Zapnula jsem ji jen proto, že ticho se po telefonátu zdálo až moc děsivé.

Na žádnou z otázek jsem neměla odpověď, ale ani tak jsem nad tím nedokázala přestat přemýšlet. Jak už u mě bylo běžné, hlavou mi létaly všemožné nesmyslné myšlenky a mozek si vymýšlel nejšílenější scénáře. Na jednu stranu jsem si uvědomovala, že jsem s největší pravděpodobností vážně hodně přeháněla, ale na druhou stranu jsem byla až moc nejistá na to, abych tomu mohla uvěřit stoprocentně.

Za to, že jsem vždycky myslela na nejhorší, a za vším jsem viděla něco nebezpečného, jsem nemohla sama. Nemohla jsem být jiná, když mě vychovával můj otec. Už od dětství mi totiž vtloukal do hlavy, jak hrozně nebezpečný byl svět, jak děsivé místo to bylo a jak ohavní lidé mezi námi každý den chodili.

Nezáleželo na tom, kolikrát mu matka zopakovala, že mě neměl děsit, že nemusel být tak hrozně opatrný, že si kvůli němu nic neužiju, že tím ničemu nepomáhal. Nezáleželo na tom, kolikrát ho upozorňovala na to, že čeho je moc, toho je příliš, a že by mi měl dopřát aspoň nějakou volnost. Dál četl nahlas z novin, co za hrozné věci se ten den staly. Do teď jsem si pamatovala noční můry, které jsem jako malá mívala. Sny o postavách bez obličeje, které mě honily a já jim nikde nedokázala utéct, protože jsem se nemohla hnout z místa. Sny o lidech v roztrhaném oblečení, kteří po mně natahovali špinavé ruce s dlouhými drápy místo nehtů a s tesáky místo zubů.

Nedokázala bych ani spočítat, kolikrát jsem slyšela jeho přednášku o tom, co všechno se mi mohlo tam venku stát, kolikrát jsem radši zůstala doma místo toho, abych šla někam s kamarády, protože jsem se bála vyjít z domu.

Do teď bych dokázala přesně slovo od slova citovat, co mi říkal pokaždé, když jsem šla ráno do školy. Dokázala jsem si přesně vybavit, jakým tónem mě upozorňoval na to, kolikrát jsem se měla rozhlédnout, než jsem přešla přes ulici, jakým tónem mi nakazoval, abych nemluvila s nikým cizím, abych nechodila k nikomu domů, protože lidi kolem mě nikdy doopravdy neznám.

Taky jsem si pamatovala hádky, které kvůli tomu u nás doma vznikaly, a které se ještě zhoršily po tom, co jsem musela jít kvůli nočním můrám k psychologovi. Vlastně to nebyly ani tak hádky, jako spíš monology mé matky o tom, že mi zbytečně tlačil do hlavy strašné věci a co ze mě vyroste, když mi neustále říkal takové příšernosti. Otec se s ní nikdy nehádal, neměl důvod se hádat, byla jsem i jeho dcera a on se mohl rozhodnout, jak mě chce vychovávat.

Jenže to, co jim řekl psycholog po několika návštěvách, bylo zřejmě natolik děsivé, že se otec rozhodl přestat. Sice byl pořád přespříliš opatrný a dál jsem musela poslouchat jeho varování pokaždé, když jsem chtěla někam jít, ale už mě ničím neděsil, už z novin nečetl černou kroniku. Když jsme sledovali večer zprávy a mluvili o nezvěstném dítěti, nemohl si odpustit významný pohled mým směrem, jako by se snažil říct 'nejsi na jeho místě, díky mně, protože jsem tě dobře vychoval, protože víš, jak se máš správně chovat a na co dávat pozor'.