Sweet serial killer

12.

Ještě jsem ani nezavřela dveře, už se proti mně vyřítila Olívie a vrhla se mi kolem krku. Hlasitě vzlykala a znělo to, jako by ani nemohla pořádně dýchat. Pokusila jsem se jí od sebe jemně o kousek odstrčit, protože se mi klika dveří, na které mě tlačila, bolestivě zarývala do boku, ale Olívie se nepohnula ani o milimetr. Nedokázala jsem říct, jak dlouho jsme tam takhle stály, než se mi jí podařilo dostat zpátky do postele, do které jsem byla okamžitě stažená taky.

Její tvář jsem zahlédla jen na vteřinu, před tím, než mi jí zabořila do ramene. Ale i ta krátká chvilka stačila na to, abych si všimla, jak hrozně vypadala. Bylo to ještě horší než předešlou noc. Oči měla hrozně zarudlé a tak opuchlé, až jsem se divila, že vůbec něco viděla. Olívie pořád dokola něco mumlala, ale hlas měla slabý a spíš jen sípala, takže jsem neměla šanci rozpoznat, co to bylo.

Na rozdíl od předchozího večera, kdy byla spíš mimo a tím pádem i docela tichá, byla Olívie momentálně naprosto neutěšitelná. Pokaždé, když už to vypadalo, že pláč konečně ustával, začalo to celé nanovo – vzlyky, nesmyslné mumlání, řešení co by se stalo kdyby... Novinkou oproti noci před tím byl také strach. Až když byla plně při smyslech, jí došlo, jak děsivá ta celá situace vlastně byla a v jakém nebezpečí v tu chvíli byla nebo možná ještě je, jestli si jí vrah všiml. Co když si myslel, že ho viděla? Co když si pro ni přijde? Na její otázky jsem pochopitelně neměla odpověď i přesto, že jsem si stejné otázky pokládala několik hodin před ní. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo opakovat stále dokola, že se jí nic nestane, že bude v pořádku, a v duchu se při tom modlit, aby to byla pravda.

Nakonec to skončilo spíš zázrakem než mými schopnostmi. Po několikahodinovém ujišťování, že to nebyla její vina, a že nebylo naprosto nic, co mohla dělat, a neustálém opakování, že byla v bezpečí, usnula (nebo možná omdlela vyčerpáním, nedalo se to poznat). Stalo se to uprostřed věty, uprostřed dalšího vzlyku, zničehonic. Ještě několik minut jsem u ní seděla a svírala jsem její ruku v mé. Sledovala jsem, jak se jí dech zklidňoval. Teprve když jsem se ujistila, že se nevzbudí ve vteřině, kdy od ní odejdu, jsem vstala a přešla do svého pokoje.

Věděla jsem, že jsem neměla šanci usnout a to nejen proto, že jsem nebyla schopná usnout během dne. Byla jsem příliš napjatá, příliš vystrašená, příliš ve stresu. Každou chvíli jsem přestávala v tom, co jsem zrovna dělala, abych zkontrolovala, že jsem z druhého pokoje neslyšela brečící Olívii. I když jsem věděla, že spánek mě rozhodně nečekal, ležela jsem posteli, přikrytá až po bradu a zírala jsem na bílý strop. Nechtěla jsme v tu chvíli nic jiného, než abych mohla utéct před tím vším, abych mohla usnout a aspoň na chvíli na všechno zapomenout.

Jenže to se nestalo – neusnula jsem, na nic jsem nezapomněla, a nakonec jsem, stejně jako ráno, pokusy o usnutí to vzdala. Stejně jako ráno jsem i přešla do obýváku, kde jsem si sedla na pohovku a tentokrát jsem po ovladači na televizi přeci jen sáhla. Trvalo dlouho, než se obrazovka rozsvítila, přece jen už měla něco za sebou. Pořad, který zrovna běžel, jsem neznala a nevypadal nijak zajímavě. Přepnula jsem na jiný program. A pak znovu. A znovu. A znovu. A ještě několikrát, dokud jsem se nedostala až na poslední stanici. Nijak mě nepřekvapilo, že nikde nic nedávali. Bylo to tak většinou, což byl taky důvod, proč jsem televizi skoro nikdy nezapínala.

S otráveným povzdechem jsem televizi znovu vypnula a místo toho jsem si do pokoje došla pro knihu, kterou jsem měla rozečtenou už několik týdnů. Byl to francouzský román, po kterém jsem v knihkupectví impulzivně sáhla, když jsem zahlédla pěkný obal. Doufala jsem, že obsah bude stejně zajímavý. Nebyl. Ale i když jsem si knížku neužívala a musela jsem se do jejího čtení doslova nutit, byla jsem připravená dodržet své pravidlo – u každé knihy přečíst aspoň 100 stránek, abych se přesvědčila, že byla doopravdy hrozná. Pokud mě ani potom nezaujala, nekompromisně jsem se knihy zbavila. Život byl příliš krátký na to, abych plýtvala časem na špatné knihy.