Sweet serial killer

29.

První dívku, které jsem se zbavil, jsem si pamatoval s dokonalou přesností. Nikdy jsem nezapomněl ani na jediný detail, nikdy jsem nezapomněl na pocity a myšlenky, které celou událost doprovázely.

Den, kdy ke všemu došlo, nezačal jinak, než dny před tím. Necítil jsem, že by mohlo být něco jinak. Bylo to jen další zcela obyčejné ráno v sirotčinci, ve kterém jsem se ocitl po nečekaném úmrtí mého otce. Ukázalo se, že jsem skutečně žádnou jinou rodinu neměl. Tedy aspoň ne tu, která by mě k sobě byla ochotná přivítat. Netrápilo mě to, představa sirotčince mě neděsila, vlastně jsem se o to sotva zajímal. Věděl jsem, že nehledě na to, co se se mnou mělo stát a kde jsem měl skončit, bylo by to lepší, než co jsem prožíval do té doby. Mohli se mě zbavit, poslat mě rovnou na ulici a přesto bych jim byl vděčný.

Byl jsem smířený s tím, že jsem neměl ani tu nejmenší šanci na to, abych s někým odešel domů. Nebyl jsem neodolatelné batole, nebyl jsem ani roztomilý předškolák, nebo něčím výjimečný student prvního stupně, kterým by se chtěl někdo chlubit. Děti jako jsem byl já nikdo nechtěl, nechtěli zbytečné problémy, které by s sebou přinesla má adopce.

Byl jsem patnáctileté dítě-nedítě, které, jak konečně po smrti otce vyšlo najevo, bylo objetí několikaletého domácího násilí. Trauma, které to ve mně zanechalo, bylo větší, než chtěli opatrovníci kolem mě přiznat. Možná doufali, že bych tak mohl mít aspoň mizivou šanci na domov, ale já jsem věděl, že pro mě žádná šance nebyla. S nikým jsem nemluvil a nikdo nemluvil se mnou. Takové děti si nikdo adoptovat nechtěl, takové děti zůstávají v systému, dokud se rozhodne, že už ho nechtěl ani on.

Věděl jsem to a nevadilo mi to. Život byl pro mě během těch měsíců klidný, nic se neudálo a za to jsem byl rád. Byl jsem tak spokojený, jako jsem nebyl už roky. Byl jsem v pořádku.

Proto jsem sám sobě nedokázal vysvětlit, jak k tomu celému došlo. Měli jsme ten den po obědě povoleno jet do města, čehož jsem bez váhání využil. Ještě stále jsem se nemohl nabažit pocitu svobody, který jsem cítil pokaždé, když jsem někam mohl jít, aniž bych se bál, co se stane, až se vrátím. Jel jsem sám, neměl jsem přátele, se kterými bych si tu výsadu užil, ale ani to mi nezabránilo v tom, abych v autobuse samým vzrušením málem poskakoval na sedačce.

Vše probíhalo bez sebemenšího problému. Z kapesného, které mi bylo každý měsíc dáváno a které jsem si trpělivě šetřil od té doby, co mi ho dali poprvé, jsem si pořídil můj úplně první telefon. Dokonce mi zbyly i drobné na zmrzlinu.

Došlo k tomu, když jsem se vracel pozdě večer na autobusovou zastávku. Věděl jsem, že mě čekalo kázání, protože bylo dávno po večerce. Do té doby jsem ještě žádné z pravidel, kterých bylo v sirotčinci požehnaně, neporušil. Během prvních týdnů to bylo kvůli strachu z následků. Později, když jsem si byl jistý, že by mi nikdo neublížil, to bylo proto, že jsem to neměl zapotřebí. Nic mi nechybělo, po ničem víc jsem netoužil, neměl jsem důvodu dělat problémy. Avšak ten večer jsem, aniž bych věděl proč, chtěl zůstat déle. Nebylo to nezbytně jen proto, abych porušil večerku, i když i to mi dopřávalo určitou dávku adrenalinu.

Šel jsem po relativně tiché ulici, kolem bylo jen pár lidí a většinou vypadali, že nebyli tak úplně duchem přítomní. Ticho večera zničehonic přerušila ohlušující hudba, hlasitý smích, a než jsem stačil pochopit, co se dělo, přitisklo se na mě cizí tělo.

Stál jsem jako přikovaný, zatímco se o mě dívka, která do mě vrazila, opírala, aby se mohla postavit na vlastní nohy. Něčemu se hlasitě smála, ale jelikož byla sama, nedokázal jsem pochopit čemu. Zmateně jsem se díval kolem sebe, jestli jsem přeci jen někoho nepřehlédl, jestli tam nebyl někdo, kdo by si dívku přebral. Pak jsem se ale zaměřil na budovu, vedle které jsem se ocitl a pochopil jsem. Nad dveřmi, vedoucími do budovy, byl neonový nápis Podsvětí. Nemusel jsem nad tím dlouho přemýšlet, aby mi došlo, že se jednalo o noční klub. Ve stejnou chvíli se dívce konečně povedlo se sebrat, nebo se možná jen zakymácela a nedokázala se mě udržet. Ustoupila ode mě o pár kroků, takže jsem jí konečně mohl vidět do tváře. Nebyla moc pěkná, vlasy měla rozcuchané a přihlouple se usmívala.