Sweet serial killer

36.

Díval jsem se na ní. Díval jsem se na mou brunetku, která přede mnou klečela a třásla se strachy. Strach jsem mohl vyčíst jen z jejího pohledu, z výrazu v jejím obličeji. Zároveň mi dávala zcela jasně najevo, jak odporný jsem jí byl. Netrápilo mě to ani zdaleka tolik, jako bych očekával. Myslel jsme si, že když jsem měl to štěstí vidět její úsměv směřovat mým směrem, když jsem věděl, jaké to je, mít její pozornost, bylo by nesnesitelné, kdybych o to mě být někdy znovu připraven. Mýlil jsem se.

Její oči byly zarudlé od pláče. Na tvářích měla zřetelné cestičky od slz. Netrápilo mě to, nevadilo mi ji tak vidět. Myslel jsem si, že ona skutečně měla být ta výjimka, že bych mohl cítit lítost. I v tom jsem se mýlil. Nakonec na ní nebylo nic jiného než na všech ostatních. Když jsem konečně viděl, jaká skutečně byla, veškeré moje sympatie vůči ní se vypařily jako pára nad hrncem.

Místo lítosti nebo soucitu jsem při pohledu na ní cítil jen vztek a nenávist, která byla silnější, než jakou jsem cítil k ostatním. Ona mě totiž obelhala, chovala se, jako kdybych měl skutečně šanci, ale ve skutečnosti jsem pro ni nic neznamenal.

I přesto jsem se zatoužil se jí naposledy dotknout. Jenže jakmile jsem ruku přiblížil k její tváři, trhla sebou a s tlumeným zvukem, který zněl jako něco mezi vzlykem a výkřikem, se pokusila odtáhnout. V tom jí však zabránila skutečnost, že jsem ještě stále držel její hebké dlouhé vlasy. Pokaždé, když se nějaký pramen pohnul proti mé kůži, bylo to jako příjemné pohlazení.

Snažil jsem sám v sobě najít nějakou část, která by se zdráhala udělat to, na co jsem se chystal. Přece jen byla jediná, kterou jsem znal tak dlouho, která nebyla vybraná náhodou, u které jsem měl pocit, že by mohla být jiná. Přesto jsem v sobě nic takového nenašel, zkrátka ve mně nebylo místo pro soucit s lidmi jako byla ona. Nemohl jsem ji nechat jít s vědomím, že by v budoucnosti ublížila někomu jinému, že by kvůli ní někdo mohl skončit se zničeným životem. Už dávno jsem věděl, že jsem takovým věcem musel zabránit, musel jsem ostatní chránit před tím, čím jsem si prošel já.

„Jarede, prosím." Hlas se jí chvěl a byl slabý kvůli tomu, jak moc před tím křičela.

Bylo příjemné sledovat, jak slabě v tu chvíli vypadala – takhle by nikomu ublížit nemohla. Po dlouhých letech, během kterých jsem toužil po její pozornosti, to tentokrát byla ona, kdo potřeboval něco ode mě. Byl dobrý pocit vědět, že jsem rozhodoval o tom, co se s ní mělo stát. Získal jsem zpátky, o co mě má touha po ní připravila – nadhled, konečně jsem byl schopný ji vidět v pravém světle.

Chtěl jsem, aby se bála víc, aby si skutečně uvědomila, co svým chováním způsobila a ještě způsobit mohla.

„Jarede, prosím nedělej to, nemusíš to dělat" přemlouvala mě tichým hlasem. Spodní ret se jí třásl když mluvila. Dýchala trhaně kvůli vzlykům, které se jí nedařilo zastavit. Poznal jsem, že se snažila působit silně, nechtěla ukázat, jak moc se ve skutečnosti bála toho, o čem věděla, že jí čekalo. Jenže i slepý by v tu chvíli poznal, jak vyděšená doopravdy byla.

„Jenže já chci. Chci to udělat, je to moje povinnost, moje poslání. Proč by se mi jinak děly všechny ty hrozné věci, když ne kvůli tomu, aby mě navedly správným směrem? Aby mi ukázaly, co je skutečné zlo. "

Nebylo mi příjemné, že se snažila chovat, jako by mě znala, jako by snad věděla, co jsem doopravdy chtěl nebo co jsem měl udělat. Neměl jsem rád, když někdo předstíral, že věděl, co pro mě bylo nejlepší. Nelíbilo se mi, že si myslela, že to, co jsem dělal, jsem dělat nechtěl. Už nikdy v životě bych totiž nedopustil, abych dělal něco, co jsem nechtěl. Ať jsem se choval jakkoliv, ať jsem dělal cokoliv, vždy to bylo proto, že jsem si to vybral, že jsem se tak rozhodl.