Sweet serial killer

31.

Cítila jsem se otupělá a slabá. Měla jsem pocit, jako by se můj mozek balil do vaty.

Nemohla jsem, nebo jsem možná jen nechtěla, uvěřit tomu, co mi Olívie říkala. Slyšela jsem jednotlivá slova, ale jejich celkový význam mi proklouzával mezi prsty, nedokázala jsem ho uchopit. Bylo to, jako by na mě Olívie mluvila z obrovské dálky a smysl toho, co se mi snažila říct se někde po cestě ztrácel. Moje mysl nebyla schopná připustit, jak příšerné věci se všude kolem mě děly.

Tupě jsem zírala na Olívii a okrajově jsem si uvědomovala, že jsem s největší pravděpodobností byla v šoku. V hlavě jsem pořád dokola slyšela jen jednu jedinou větu z toho všeho, co Olívie řekla – je mrtvá. Můj mozek se po těch slovech vypnul a žádné další informace už nepřijímal. Nezáleželo na tom, jestli byly důležité, nebo ne, můj mozek je zkrátka odmítal vnímat.

„Proboha," slyšela jsem někoho říct. Pak mi došlo, že jsem to byla já. Opakovala jsem ty slova pořád dokola. Taky jsem si teprve v tu chvíli uvědomila, že Olívie mlčela a že už byla ticho asi tak nějakou dobu. Mlčela a jen se na mě ustaraně dívala. „Proboha," zopakovala jsem „Sophie je mrtvá," zopakovala jsem otupěle, jako kdyby to byla nová informace, jako by to nebylo právě to, co se mi Olívie snažila vysvětlit posledních patnáct minut.

Připadala jsem si v tu chvíli jako v noční můře, které jsem se ale nemohla zbavit ani potom, co jsem se probudila. Po té příšerné zkušenosti s klubem jsem dlouho doufala, že to bylo to nejhorší, co se mělo stát, že už nic horšího přijít nemělo. Sice jsem se už přesvědčila, že horory pro mě ještě tak zcela neskončily, ale nečekala jsem, že by cokoliv mělo být horší než co už se stalo. Tak moc jsem si přála, aby někdo odněkud vyskočil a zakřičel 'dostal jsem tě'.

„Proboha," vydechla jsem a podívala jsem se při tom na Olívii, která byla stejně bílá jako já. I když Sophie neměla příliš v oblibě, nepochybovala jsem o tom, že byla stejně vyděšená. „Olívie, proboha." Nevěděla jsem, co říct, na co jsem se měla zeptat jako první. „Co se to-" musela jsem polknout, měla jsem najednou neskutečné sucho v krku. „Co se to sakra děje?"

Byla jsem si jistá, že jsem ještě nikdy v mém životě nebrala jméno boží nadarmo tolik, jako právě v tuhle chvíli. Ošila jsem se při představě, co by udělala moje nábožensky založená babička, kdyby mě slyšela. Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť věřící, ale byly to chvíle jako tahle, kdy jsem o existenci Boha pochybovala nejvíc. Nechtělo se mi věřit, že, pokud by existoval, by byl tak krutý a dovolil by, aby se na Zemi děly tak hrůzné věci.

„Nevím," odpověděla Olívie tiše a skoro mě vyděsila, protože jsem dokázala během krátké odmlky zapomněla, že jsem se vůbec na něco ptala.

Týdny ubíhaly a i když všechno kolem vypadalo jako vždycky před tím, nedokázala jsem na to přestat myslet. Pokaždé, když jsem přišla na přednášku, na které měla být i ona, ale nebyla, měla jsem chuť se ve dveřích otočit a odejít. Chtěla jsem křičet. Přesto jsem se dokázala donutit překročit práh a vydržet sedět skrz celou přednášku, během které jsem se pokoušela nekoukat se každých pár minut na místo, kde měla sedět, ale neseděla. Dokázala jsem v té místnosti, ve které jsem jí měla vidět, ale neviděla, zůstat, i když jsem měla pocit, jako by se mi plíce s každým nádechem zmenšovaly, scvrkávaly a přijímaly tak méně kyslíku.

Snažila jsem se nepřemýšlet nad tím, o co všechno jí obraly, o co všechno ty holky přišly. Snažila jsem nemyslet na věci, které Sophie, ani žádná z těch ostatních, už nezažije. Nebyla jsem si se Sophie obzvlášť blízká, ale i tak jsem měla pocit, jako by po sobě v mém životě nechala velkou díru. Snažila jsem se nemyslet na to, co cítili její příbuzní, rodina a nejbližší přátelé, čím si museli procházet jen kvůli nějakému magorovi, který si myslel, že její život byl postradatelný. Co mu dávalo právo rozhodovat o tom, kdo měl zemřít?