Sweet serial killer

28.

Koukala jsem na papír, na kterém byly ještě před hodinou, když jsem ho vyndala z tašky, zápisky. Teď už se nic z toho, co na něm bývalo napsáno, nedalo přečíst. Aniž bych si uvědomovala, někdy uprostřed čtení poznámek jsem přestala vnímat, co jsem vlastně četla a místo toho jsem začala tužkou rýt do papíru, dokud se neroztrhl. To bylo také to, co mě vytrhlo z mých myšlenek.

Dívala jsem se na změť písmen a náhodných čmáranic a děkovala jsem sama sobě, že jsem původní zápisky měla v počítači.

Na druhou stranu to bylo dokonalé zobrazení toho, jak v tu chvíli musel vypadat můj mozek. Myšlenky mi v hlavě vířily moc rychle na to, abych dokázala nějakou z nich zachytit a soustředit se na ní. Připadalo mi, jako kdybych se snažila vylovit z vody něco malého, ale stále dokola mi to proklouzávalo mezi prsty. Nedokázala jsem se zaměřit na nic konkrétního, žádná myšlenka nezůstala dost dlouho na to, abych ji mohla rozvést. Místo toho mě napadaly stovky věcí, které ale ani nestihly dávat smysl.

Jeden z důvodu pro to, co se dělo, byla únava, bezpochyby způsobená návratem nočních můr, o kterých jsem si myslela, že jsem se jich zbavila. Znovu mě nenechávaly spát. Tentokrát jsem ale kromě mrtvoly, kterou jsem vídala ze začátku neustále, viděla taky Dannyho. Ve snu ke mně byl otočený zády a odcházel ode mě, zatímco se za mnou ozývaly chraptivé zvuky, které vydávala zohavená žena. Nehledě na to, jak moc jsem se snažila, nedokázala jsem ho dohnat a jí jsem nemohla utéct. Stála jsem na místě, i když jsem cítila, jak mě z námahy, z neúspěšných pokusů o útěk, pálily stehna. Sen končil pokaždé stejně – Danny se na mě otočil, ale k mému úděsu neměl tvář. A když jsem pak na ramenou ucítila ruku, vzbudila jsem se. Opakovalo se to pokaždé, ale já jsem to nikdy nečekala, pokaždé mě to vystrašilo stejně. Budila jsem se zpocená a až moc vyděšená na to, abych mohla jít zase spát.

Druhým důvodem mojí momentální nálady byla pravděpodobně hádka s Dannym a fakt, že jsem ho neviděla skoro dva týdny, mi rozhodně k radosti nepomáhal. Za celou dobu se mi ani jednou neozval. Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Na jednu stranu jsem mu chtěla zavolat, vážně jsem chtěla, ale zároveň jsem si chtěla ponechat svou hrdost. Byl to on, kdo vyvolal hádku a i když jsem to byla já, kdo jí ukončil tím, že jsem ho poslala pryč, měl by to být on, kdo udělá první krok k usmíření.

Na začátku jsem byla přesvědčená o tom, že se určitě brzy ozve, že mu jeho naštvání dlouho nevydrží. Ale dny ubíhaly, pak se z toho staly týdny, a on se pořád neozýval, což mělo za výsledek to, že jsem byla čím dál tím nervóznější a tím pádem jsem byla i podrážděnější, což vedlo k tomu, že jsem byla protivnější, než u mě bylo zvykem.

Začínala jsem se bát, že už se nezve, že jsem ho vážně odehnala. Už několikrát jsem držela v ruce telefon, palec se mi třásl nad jeho jménem. Už několikrát jsem mu skoro zavolal. Jenže pokaždé, když jsem si vzpomněla na hádku, byla jsem znovu naštvaná a jen jsem se utvrdila v tom, že jsem nic špatného neudělala, takže nebyl důvod pro to, abych se ozvala první.

Jenže i přes to jsem s ním chtěla trávit každou volnou vteřinu mého dne. Jenže protože jsem nemohla a navíc jsem nechtěla, abych po tom toužila, bylo mi s každým dnem mizerněji. Chtěla jsem, aby mi přestal chybět. Nebylo fér, že jsem se cítila tak špatně po hádce, za kterou jsem nemohla. Chtěla jsem na něj přestat myslet a chtěla jsem přestat myslet na to, jestli ho ještě někdy uvidím. Chtěla jsem přestat přemýšlet nad tím, jestli jsem mu chyběla tak moc jako on chyběl mě (podle nulového kontaktu z jeho stranu jsem usoudila, že zřejmě ne).

Přesto jsem nemohla zapírat, že ze všeho nejvíc jsem chtěla, aby se ozval, aby za mnou konečně přišel a všechno by se tak mohlo vrátit do starých kolejí, jako by se nic nestalo. Nedělala jsem si iluze o tom, že bych vydržela naštvaná. Chtěla jsem mu padnout kolem krku.