Sweet serial killer

16.

Můj zrak spočinul na dívce, která vypadala, jako by jí měl silný vítr, který cuchal její dlouhé vlasy a dělal si s nimi co chtěl, každou chvíli odfouknout. Znovu a znovu se neúspěšně snažila svou zrzavou hřívu, kterou jí vítr vháněl do tváře, zkrotit, jenže vítr měl zjevně jiné plány. Jak se vzápětí ukázalo, měl v plánu ji zakrýt oči na tak dlouho, aby si v žádném případě neměla šanci všimnout přijíždějícího auta, které se jejím směrem řítilo rychlostí, která rozhodně nebyla uprostřed města povolená. Dívka auto zjevně skutečně neviděla. Místo toho měla plné ruce práce s tím darem od Boha, kterým byly její bujné kadeře, které najednou měly svojí vlastní mysl a začaly si dělat, co se jim zlíbilo.

Mohlo jí zachránit, kdyby auto slyšela, ale protože byla hudba, která vycházela ze sluchátek na jejích uších, tak hlasitá, že doléhala až ke mně skoro na druhou stranu ulice, nemohla uspět ani tato možnost.

To, co vzápětí nastalo, se odehrávalo jako ve zpomaleném filmu. Sledoval jsem, jak u ní auto bylo čím dál tím blíž. Nezpomalovalo. Připadalo mi, že zběsilé troubení, které se začalo ozývat, doléhalo k mým uším ze strašné dálky. Řidič, který očividně až do té chvíle nedával dost dobrý pozor na cestu, si všiml až příliš pozdě, že před ním někdo stojí. Bylo příliš pozdě, když se snažil brzdit, neexistovala ani nejmenší šance, že by dokázal zastavit včas.

Ozvalo se uši drásající a bubínky trhající zapískání brzd a auto sebou silně trhlo, než konečně definitivně zabrzdilo. Na pouhou vteřinu zavládlo na celé ulici hrobové ticho, než se ze všech stran začaly ozývat hysterické výkřiky a zděšené volání o pomoc. Všichni se zatajeným dechem čekali, aby zjistili, čeho to právě byli svědkem. Ti duchaplnější drželi v rukách telefony a měli připravené číslo záchranné služby. Přihlížející matky zakrývaly svým ratolestem oči a samy si zhrozeně přerývaly ústa rukou.

Dvě obrovské, vytřeštěné oči na mě zíraly skrz záplavu hustých zrzavých pramenů vlasů. Klečel jsem na odřených kolenou na kraji silnice, svírajíc v náručí lehounké tělo třesoucí se dívky, jejíž oči se začaly zalévat slzami. Ještě před tím, než stačila jen jediná slza přetéct přes okraj spodního víčka, obmotala mi ruce kolem krku, silně mě k sobě přitiskla a začala velice hlasitě vzlykat. Cítil jsem, jak se její ňadra tiskla na mou hruď, ale jediné, na co jsem v tu chvíli myslel bylo, že snad kvůli tomu příšernému zvuku, který vydávala, ohluchnu. Snažil jsem se jí od sebe odstrčit, zatímco jsem pozoroval, jak řidič auta, které dívku jen před malou chvilkou málem poslalo na onen svět, vystoupil z té pojízdné rakve a rychlím krokem zamířil k nám, aby mohl zjistit, s jakými následky se bude muset vyrovnávat.

Nedělal jsem si příliš iluze o tom, že ho snad doopravdy zajímalo, zda byla dívka v pořádku. Nepochyboval jsem o tom, že mu byla ukradení. Takovým, jako jsou on, těm, co jezdí takhle bezohledně, jsou všichni okolo ukradení. Jediné, čeho se ten člověk bál, byl trest, který by ho čekal, kdyby už dívka nebyla mezi živými. Dalo se to vyčíst z jeho výrazu i z toho, jak dlouho mu trvalo, než mu došlo, že by se měl pravděpodobně podívat, v jakém stavu dívka byla.

„Jste v pořádku?" vyhrkl muž, když k nám udýchaně došel. Byl to velice tlustý muž a byl nechutně cítit i na vzdálenost několika kroků. Na propoceném triku byly fleky od nějakého jídla, mastné vlasy se mu lepily na neoholenou, opuchlou tvář a když se jeho rty pohnuly, odhalily řadu žlutých zubů. Jeho smradlavý dech se dostal až k mému nosu a já jsem cítil, jak se mi zkřivila tvář. Bylo až děsivé, jak moc mi ta kreatura přede mnou připomínala mého otce.

Dívka, která byla stále zavěšená na mém krku a nepřestávala vzlykat, nevypadala, že by byla dostatečně při smyslech, aby mohla odpovědět, tudíž jsem se toho ujal sám. Nechtěl jsem totiž jeho zapáchající dech snášet ani o vteřinu déle, než bylo nutné. Stejně tak jsem bojoval se silným nutkáním se odvrátit, když jsem viděl, jak mu kapka potu stekla po tváři, na bradě se odpojila od jeho pokožky a dopadla na rozpálený asfalt přímo přede mnou.