Sweet serial killer

32.

Když jsem mířila k bytu, nepřemýšlela jsem nad tím, že by se v dalších okamžicích mohlo stát něco nečekaného. I kdybych u nás znovu našla Dannyho sedět na sedačce, jak se něčemu s Olívií smějí, nepřekvapilo by mě to, protože od té doby, co jsme se usmířili, je u nás Dannyho skoro každý den. Bylo tudíž nevyhnutelné, že se Olívie s Dannym sblíží. Nevěděla jsem, kde bral Danny tolik volného času, ale nijak mě to netrápilo a to z jednoho prostého důvodu – nehledě na to, jak příšerný den jsem měla, Danny mi pokaždé dokázal zvednou náladu. Byla jsem za to neskutečně vděčná, takže jsem rozhodně neměla v plánu si stěžovat na to, že se mnou tráví zřejmě veškerý svůj volný čas.

Jenže to, že jsem nic překvapivého neočekávala, bohužel neznamenalo, že k tomu nemohlo dojít.

Můj mozek zaregistroval, že něco nebylo v pořádku zřejmě ještě dřív, než jsem měla šanci pořádně zaregistrovat, co se v bytě dělo. Bylo to něco jako šestý smysl. Už ve chvíli, kdy jsem odemykala, jsem cítila, jak se mi postavily chloupky na zátylku. Nevěnovala jsem tomu ale žádnou pozornost a svedla jsem to na průvan, který byl v chodbách neustále. Byla jsem ochotná to také označit za zbytkovou reakci na dřívější myšlenky nebo to mohlo být způsobeno mou nedočkavostí – tak moc jsem se těšila, až Olívii konečně řeknu, že jsem měla v plánu jí doprovázet na jejích cestách kolem světa.

Se slabým znepokojením jsem si uvědomila, že se mi při odemykání dveří objevila na rukou husí kůže. I to jsem ale ignorovala. Vstoupila jsem do bytu, zrak jsem měla sklopený k zemi a sledovala jsem, jak mi nohy vyklouzly z bot. Až v tu chvíli, aniž bych vzhlédla od země a rozhlédla se po bytě, jsem poznala, že něco bylo neskutečně špatně. Cítila jsem chvění v konečkách prstů.

Když jsem konečně zvedla zrak, zůstala jsem otupěle zírat. Chvíli mi trvalo, než jsem úplně pochopila, co jsem vlastně viděla.

Ještě nikdy v celém mém krátkém životě jsem neviděla tolik krve. Rudá byla úplně všude. Podlaha, nábytek, dekorace i původně bílé stěny – to všechno bylo pokryté tmavě rudými cákanci, které se pomalu vsakovaly do veškerého materiálu a vytvářely tak skvrny, které se už nikdy nepovede odstranit. Problesklo mi hlavou, že to nemohlo být skutečné, že takhle to v seriálech nebylo. Až do té chvíle jsem si nedokázala představit, jak by se do jednoho těla mohlo vejít tolik tekutiny.

Zaregistrovala jsem, jak mi kyseliny z žaludku stoupaly do pusy. Měla jsem pocit, jako bych neměla kontrolu nad svým vlastním tělem, jako by ho ovládal někdo jiný. Jako kdyby někdo tahal za nitky, připevněné k mým končetinám, jsem udělala těch pár kroků, které byly potřeba k tomu, abych se dostala k tělu, které přede mnou leželo bez hnutí. Jediné, co jsme dokázala vnímat byly blonďaté vlasy pokryté krví, modré vytřeštěné oči a obličej plný strachu.

Měla jsem pocit, jako by mi někdo vysál všechen vzduch z plic. Měla jsem pocit, jako by někdo vzal část mě a vyrval ji bez milosti z mého těla. Zdálo se mi, jako bych místo srdce měla díru. Čím delší dobu jsem se dívala na osobu ležící u mých nohou, tím silnější byla bolest, která se mi rozlévala do celého těla.

Kdybych byla trochu víc při smyslech, s největší pravděpodobností bych si všimla, jakmile bych vstoupila do bytu, že jsem nebyla tak úplně sama. Nepochybně bych si všimla dvou postav na druhé straně místnosti, zahlédla bych, že se navzájem pevně držely, aby se ten druhý nemohl pohnout, a stoprocentně bych si všimla, že můj příchod strhl pozornost jich obou na mě.

Jenže jsem úplně při smyslech nebyla, můj mozek nefungoval, jak by měl, takže jsem si ničeho z toho nevšimla, dokud jsem neuslyšela, jak někdo říká moje jméno.