Sweet serial killer

35.

„Je to celé tvoje vina," ozval se znovu Jared, když jsem přestala křičet.

„O čem to mluvíš?" zasípala jsem. Každá hláska mi při tom drásala krk.

„Je to celé tvoje vina. A samozřejmě taky jeho. Nebýt vás dvou, mohla teď být Olívie s největší pravděpodobností naživu. Sice jsem jí neměl v lásce, sice nežila podle mých představ, ale nikdy nic špatného neudělala, neměla s tímhle nic společného. Šlo mi jen o tebe. Tak moc jsem se snažil, aby sis mě konečně všimla, jenže ty jsi všechny moje pokusy se s tebou sblížit ignorovala. Pokaždé jsi se mnou zacházela, jako bych tě obtěžoval, jako by ses musela přemáhat, když jsi se mnou mluvila. Všechno mohlo být v pořádku, jen kdyby sis mě konečně všimla, kdyby si se mnou zacházela jako se sobě rovným a ne s někým, kdo ti ani nestojí za pohled. Nejdřív jsem si myslel, že jsi prostě taková, že nemáš o vztahy zájem, protože ses soustředila na svoje studium. To jsem byl ochotný přijmout, dokonce jsem tě za to obdivoval. Jenže pak se objevil on."

„Prosím," vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky. Nevěděla jsem, o co jsem ho prosila. Možná o to, aby mě pustil a nechal jít, aby už nic dalšího neříkal, nebo možná aby mi vysvětlit, co má to, co mi říkal, společného s tím, že Olívii i Jareda zabil. Nedávalo to smysl. Nic z toho, co říkal, nedávalo smysl.

„Přišel a všechno zničil," pokračoval, jako by mě ani neslyšel. „Byl jsem smířený s tím, že na tebe budu muset čekat, jenže se ukázal on a já viděl, jak se na něj díváš, když jste byli spolu. Doufal jsem, že to odezní, že si uvědomíš, že s někým takovým být nemůžeš. Jenže vy jste se vídali dál i přes to, že jsem tě varoval abys to nedělala. Vypadala jsi najednou šťastnější, než kdy před tím. Ale já si to nechtěl připustit, nechtěla jsem tomu věřit. Ty jsi měla být jiná, jiná než ty ostatní, jiná než ONA," poslední slovo zakřičel a zápěstí my svíral čím dál tím pevněji, i když jsem nevěřila tomu, že to jde. Nevěděla jsem, jestli jsem brečela kvůli strachu, nebo z bolesti, která mi pulzovala už celou paží, ale ať už to bylo kvůli čemukoliv, skoro jsem ho před slzy neviděla.

Jedna část toho, co říkal, se však dokázala prodrat skrz strach a bolest. 'Měla jsi být jiná, než ostatní,' řekl. Koho tím myslel? Jaké ostat-

„Ne," zasípala jsem a polil mě studený pot. Strach, který jsem do té doby cítila, byl nic oproti tomu, jaká hrůza ovládla moje tělo ve chvíli, kdy mi to došlo. „To ty-" nedokázala jsem to ani vyslovit. Nebo jsem možná nechtěla. Dokud jsem to neřekla, dokud mi to nepotvrdil, byla to jen domněnka. Nezáleželo na tom, jak moc mě to děsilo, jak moc se mi ta myšlenka provrtávala do mozku. Dokud jsem to neřekla nahlas, nebylo to skutečné, nemusela jsem tomu věřit.

Jared se na mě ze začátku jen zmateně díval, jeho pohled se nepohnul z mé tváře. Vypadalo to, že neměl nejmenší tušení, o čem jsem to mluvila. Že bych se přece jen nakonec spletla? Mohla to vážně být jen náhoda? Shoda okolností? Nehledě na to, jak příšerná byla představa, že by byl schopný zabít dva lidi dost možná v afektu (aspoň to jsem si ještě snažila namluvit), bylo to pořád lepší, než kdybych byla v jedné místnosti s vraždícím maniakem.

Jenže pak se jeho obličej rozjasnil a i přes to, že mi v tu chvíli bylo všechno jasné, dál jsem pošetile doufala, že by mi to mohl vyvrátit, že se mi vysměje. Ani to by samozřejmě nic nezměnilo – Olívie a Danny by byli pořád mrtví a já jsem měla jít každou chvílí za nimi – ale nějaká moje část se z bůhví jakého důvodu ještě stále zoufale držela skomírající naděje, že jsem se mýlila.

„Myslel jsem, že to bylo jasné," odpověděl na nevyslovenou otázku s lehkostí, jako by mluvil o počasí. Zněl, jako by opravdu nerozuměl tomu, že jsem si to nespojila dřív.