Sweet serial killer

1.

Koukal jsem do jejích modrých očí. Byla vyděšená, to bylo víc než zřejmé. Vší silou, kterou ve svém malém těle měla, sebou škubala a snažila se vyprostit z provazů, které jí znehybňovaly ruce i nohy. Jenže čím víc se vzpírala, tím víc se jí drsný materiál zařezával do její jemné kůže. Jedním zvlášť zběsilým záškubem těla se jí povedlo převrhnout židli, ke které byla přivázaná. To mělo za výsledek ale jen to, že se ošklivě uhodila do hlavy, když dopadla na tvrdou podlahu.

Zasténala bolestí a její snaha o útěk na krátkou chvíli ochabla. Uvažoval jsem nad tím, proč si ještě víc ubližovala. Proč byla ochotná si rozřezat zápěstí do krve, proč by si raději rozbila hlavu, než aby se jednoduše smířila s koncem. Co bylo na jejím životě tak úžasného, že se ho chtěla držet za každou cenu i v situaci, kdy bylo nad slunce jasné, že byl konec?

Prudkým pohybem jsem židli opět narovnal. Dívka sebou při tom trhla, což nepochybně způsobilo, že se bolest po ráně do hlavy ozvala ještě silněji. Poznal jsem to i přes to, že se snažila projevy bolesti minimalizovat. Bolestný výkřik se snažila udržet v ústech za zatnutými zuby, aby mi nedopřála to potěšení, které bych z její bolesti měl. Jenže jí nedocházelo, že i když nekřičela, nefňukala a nežadonila o pomoc, její bolest a strach byly zcela nepřehlédnutelné. Byly zjevné v každém záhybu jejího obličeje, v každé úzkostné vrásce, a především v jejích očích, které byly komicky vykulené a zběsile se rozhlížely po místnosti, snažíc se najít cokoliv, co by jí mohlo pomoci.

Pozoroval jsem její tvář a někde hluboko uvnitř jsem cítil, jak ve mně hoří silná nenávist. Nenáviděl jsem jí, přestože jsem jí sotva znal. Viděl jsem jí poprvé, když jsem se rozhodl, že měla být další. Stačil mi jediný pohled, abych věděl, že byla jedna z nich. Sama mi to prozradila – svým chováním, svým vystupováním, každým svým gestem, jako by se mi nabízela, jako by na sebe sama upozorňovala. Jako by schválně dělala všechno proto, aby upoutala moji pozornost, abych si jí všiml, abych věděl, co byla zač.

Pokud jsem mohl soudit z jejich momentálních reakcí na mou osobu, byla jí má přítomnost stejně tak odporná, jako mně byla ta její. Nechtěl jsem s ní trávit ani o vteřinu déle, než bylo nezbytně nutné.

Znovu se pokusila promluvit přes látku, kterou měla v ústech. Možná doufala, že pokud se bude dostatečně dlouho snažit, nakonec povolím a látky bych jí mohl zbavit, ale to jsem v plánu neměl. Ani v nejmenším jsem neměl zájem slyšet cokoliv z toho, co mi toužila říct. Na celém světe neexistovalo absolutně nic, co by mě mohlo přinutit změnit moje rozhodnutí, proto nemělo cenu ztrácet čas tím, že bych poslouchal její ubohé přemlouvání, kterým by si snažila zachránit svůj politováníhodný život.

Všiml jsem si drobných pih, které byly rozseté kolem jejího nosu. Roztomilé, pomyslel jsem si, když jsem přecházel na druhou stranu místnosti, kde stál u zdi špinavý dřevěný stůl. Dřív se na něm povalovaly nejrůznější druhy nářadí, ale nyní byla na jeho povrchu položena pouze jedna věc. Jediná věc, kterou jsem si nechal, když se mi podařilo uniknout z toho ohavného místa, kde jsem strávil nejhorší roky mého života. Věc, která mi každý den připomínala (ne, že bych jakoukoliv připomínku potřeboval), proč jsem byl nucen všechno tohle dělat, kdo za to mohl.

Popadl jsem nůž, než jsem se otočil zpátky k dívce. Z jejích vytřeštěných očí, už tak rudých od pláče, padaly další a další slzy. Zorničky měla strachem rozšířené, když pohled zaměřila na to, co jsem svíral v pravé ruce. Vzápětí obnovila své pokusy o osvobození, aniž by pohledem opustila nůž, který se ve žlutém světle podle leskl.

„Chci abys věděla, že si za to celé můžeš sama," promluvil jsem poprvé od té doby co se probrala. „Nic by se ti nestalo, kdybys věděla, jak se máš chovat." Sjel jsem nožem po bezchybné pokožce na obličeji a vytvořil tam zarudlou linku, kůže však zůstala neporušená.