Nechtěný dar pt. 3

24. Záchranná akce (E)

 Elias už věděl, že Anatoly není zlý člověk. I když o tom mnohokrát pochyboval, vždy se mu to nakonec potvrdilo. Takže se tentokrát ani nebál ho požádat o laskavost. Svěřil se mu s tím, že je Lia těhotná. A on svolil k tomu, že s ní zůstane doma, když bude mít pocit, že je to potřeba. Elias by rád řekl, že je to potřeba pořád. Všechna Liina těhotenství začínala zvracením. Věděl, že se to jednou uklidní. Pokud to nebudou zase dvojčata, tak snad i brzy. Ale za těch pár měsíců na farmě zvládla nabrat sílu, takže tentokrát neotěhotněla podvyživená. Snad i proto se její tělo uzdravilo. Taky Liino těhotenství zapili. Jenže Elias zapíjel stále spíše nervozitu než šťastnou událost. A ke štěstí mu nepomohlo ani to, na koho v hospodě narazil. Na jedné straně zahlédl Paskala s Martinem. V koutku si cosi šuškali. Na druhé zase u velkého stolu Savchuka se svou partou pracantů. A Elias by klidně zaplatil za to, aby tam seděl s nimi. Pokusil se o úsměv, když vyrazil se pozdravit nejen se Savchukem, ale i s Kirovem, Chalkinem, Ovečkinem i Garazovem, který právě dopíjel a chystal se k odchodu. Kromě starých známých tváří ale viděl u jejich stolu sedět i dva Azmariňany. A překvapivě také každého na jiné straně stolu. „Dobrý večer, mistře Savchuku," pozdravil uctivě.

„Delgado..." zvolal Savchuk již v alkoholovém opojení. „Vyrazil sis popít... Dlouho jsi mezi nás nezavítal..."

„To víte..." chtěl spustit Elias, když ho zarazil: „Vím vím... už jsem všechno slyšel. Nemusíš mi nic vysvětlovat."

V tu chvíli ho poplácal po rameni procházející Garazov: „Rád tě vidím. Už jsem chtěl jít, aby neměla Mira starost. Ale poslyš, řekni mi, co Lia. Ať mám pro Miru nějaké zprávy."

„Moc toho není. Pořád jí není dobře. Ale doufáme, že se to brzy zlepší. Iryna říkala, že není důvod k obavám o ni ani o miminko."

„Dítě?" vyhrkl udiveně Kirov.

„Ano," řekl nahlas Elias, aby to měl z krku: „Vím, že je to neuvěřitelné. Ale čekáme dalšího potomka."

A pak se jen nadechl, zavřel oči a čekal na hlasité opilecké reakce, za kterých se Garazov vytratil. Sám chtěl řešit něco jiného. Zajímalo ho něco jiného. A Savchuk odtušil, co. „Omlouvám se, Delgado," zašeptal do toho mumraje. „Za to všechno, co jsem řekl o Azmariňanech v mé dílně. Teď to vnímám jinak. A je to z velké části tvým přičiněním."

Elias se jen chápavě usmál. Měl se cítit potěšený, ale uvědomil si, že žárlí. Chtěl být na místě těch dvou Azmariňanů. A tak se raději stáhl zpět k Anatolymu.

„Radši bys oslavoval s nima?" zeptal se ho Anatoly a Elias přitakal. Nebyl důvod to zatajovat. Z hospody odcházeli s prvními hvězdami. Noc byla ještě mladá. Paskal je doběhl, aby se přidal k Eliasovi na cestě domů. Zajímalo jej, jestli může Lie nějak pomoct. Nevěděl, co obnáší těhotenství. Byl v rozpacích, což na Eliase dost zapůsobilo. Rozhovořil se o tom, co v těhotenství Lie pomáhá se cítit líp. Už ji znal. Vlastně velkou část doby, po kterou se znali, byla Lia těhotná. „Zvracení snad přestane, až se dítě začne víc vyvíjet. I když s dvojčaty to nepřešlo. Ale teď už to snad dvojčata nebudou."

„A co když jo?" šťouchl si do Eliase Paskal.

„Ne. Tomu nevěřím. A doufám, že ne. Lia porod málem nepřežila. Bude to jedno dítě. Jedno klidné miminko, které jí nechá se v příštích devíti měsících najíst a vyspat. A jestli ne, tak tu přeci všichni budeme. Postarám se, aby pro ni tohle těhotenství nebyla noční můra."

„Ty to dítě nechceš?" zeptal se ho Paskal a v Eliasovi zatrnulo. „Ale, jak tě to napadlo?"

„Nechceš ho. Mám pravdu..." ušklíbl se Paskal. „Vůbec o tom dítěti nemluvíš. Ne jako Lia."

„Starám se o ni..."

„To není to stejné jako se starat o to dítě."

„A co chceš, abych dělal? Není velké ani jako pěst. Nebije mu srdce, nekope... Nedá se o něm mluvit."

„Lia o něm mluví."

„Lia to vnímá jinak. Má k němu blíž. Je jeho máma," vyslovil lež, se kterou se sám neztotožňoval, jenom proto, aby ho umlčel. Věřil, že dovede svoje děti milovat stejně jako ona. A že se jeho vztah k Aurim postupně prohlubuje stejným směrem.

Doufal, že tak to bude Paskalovi stačit, když si všiml, že mu najednou vůbec nevěnuje pozornost. Díval se kamsi před sebe do davu a v očích mu zlostně blýskalo. Eliasovi na rušné tržnici chvíli trvalo, než našel bod Paskalova zájmu. Ale jakmile to i on uviděl, neměl pochybnosti, že pozorují to stejné. Mladou dívku s čímsi mezi maskou a klecí, která jí obepínala hlavu. Chladný kov jí zacpával ústa. A za železný řetěz připoutaný ke klícce jako k obojku si ji vedl obtloustlý starý Gumen.

„To přeci nejde," vyhrkl Paskal. „Proč nikdo nic neříká?"

Elias jen pokrčil rameny. Doufal, že vysvětlení dostane od něj. V tu ránu byl však Paskal pryč a namířil si to přímo k nim. „Paskale!" vykřikl na něj. „Dojdeme pro strážníky. Nemůžeš přeci sám..."

Ale to už slyšel Paskala vybouchnout: „Co si sakra myslíš, že děláš? Kolik jí je? Třináct? Čtrnáct?"

Muž se ale nezdál být Paskalem nijak ohrožený: „Do toho ti sakra nic není, ty malej sráči. Je to moje žena. Mám právo ji potrestat, jak uznám za vhodný," strčil do něj, až Paskal spadl na zem a od pohledu si pěkně nabyl.

Elias mu pomohl se zvednout. Při tom zavadil pohledem o dívčiny vystrašené oči. Tak neuvěřitelně mu připomínala Liu. Mohla být tak stará, když si ji koupil Chakarov. A tahle holčička neměla ani pořádný kabátek. „Omlouvám se za přítele," vyhrkl. Snad doufal, že mu přátelské vystupování dá chvíli na přemýšlení.

„Ty se taky kliď, ty azmarinskej póvle," odpověděl Gumen. A Elias v tu chvíli musel držet jak Paskala, tak sebe na pomyslné uzdě. Muž s dívenkou je už míjeli, když Elias šťouchl do Paskala a pak kývl, aby šli pomalu za nimi. Přes náměstí nebylo těžké je sledovat opatrně. Až, když se ulicí ubírali kolem bývalého domu Dimitrových, se Elias s Paskalem museli držet dost daleko od nich. Viděli, jak ji za krk vtáhl do domu a Paskal se najednou chtěl zase rozeběhnout, ale Elias ho přitlačil ke zdi. „Má pravdu. Je to jeho žena."

„A ty to chceš jen tak nechat? Copak ti záleží jen na Gumenkách, kterým se můžeš dostat pod sukni?"

Elias potlačil nutkání mu rozbít hubu. „Zeptám se Anatolyho, co se dá dělat."

„A co když ti řekne, že se nedá dělat nic?"

„Vždycky se dá něco dělat. Ale musíme na to chytře. Když poruším zákon, tak je po mě."

„Já bych dostal mírnější trest."

„A ona by se pak musela stejně vrátit k němu," objasnil mu Elias bezvýchodnost situace.

Ale Paskal byl stejně jako on odhodlaný najít řešení. A tentokrát měl Elias ve své nedočkavosti konkurenci. „Takže, jak to provedeme?" vyhrkl odhodlaně Paskal.